Motodovolená 2014 – a zase Dolomity…

Letošní motodovolená – co k ní napsat a neopakovat se 🙂 . Kvůli kolizím v termínech rodinných dovolených a relativně krátkém odstupu od narození našeho Honzíka, jsme letos s Kamilem odsunuli termín až na druhou půlku září. Vzhledem k neletnímu počasí v červenci a srpnu, jsme asi i udělali dobře. Rovnou jsme rezignovali na nějaké vzdálenější destinace – máme 5 dní, tak se prostě pojedeme někam projet – kamkoliv, kde bude hezky 🙂 .

Kam tedy vyrazit? Dlouho jsme nepřemýšleli a zvolili opět severovýchodní část Itálie. S tím, že zkusíme přidat i nějaké to přilehlé Rakousko a kdyby pršelo, tak se posuneme buď do Slovinska, nebo naopak blíže Švýcarska – prostě žádný pevný jízdní řád. Kamil ještě nebyl na Nockalmu, takže to bude takový jediný pevnější bod…
Už se stává tradicí, že každý další rok s námi chce jet více a více kamarádů – letos to v jednu chvíli vypadalo až na deset motorek, nakonec účast potvrdilo 6 lidí, sedmej přijel jako překvápko až na sraz za Znojmem 🙂 .

čtvrtek 18.9.2014 (Znojmo, Krems, Admont, Sölkpaß, Murau) 405km
Sraz byl stanoven na 9:30 na benzince v Hnanicích u Znojma, takže jsme se s Kamilem domluvili, že u něj budu v 8:30. No, z domu jsem vyjížděl teprve v cca 8:35, ale už v Pravlově jsem si vzpomněl, že jsem asi nechal doma druhou baterku do kamery. Tím pádem jsem dojel do Kupek (ani Kamil ještě nebyl 100%-ně připraven 😉 ) , zkontroloval, že baterii fakt nemám a vyrazil jsem těch 5km zpět domů. Než jsem seběhl i s baterií k motorce, Kamil už tam byl taky a mohli jsme konečně s téměř půlhodinovým zpožděním vyrazit ke Znojmu. Cestou jsem si říkal, že jestli nás někde změří, tak nám vezmou i rodný list… Před Znojmem jsme už část ztráty smazali a najednou jsem před námi rozpoznal povědomou siluetu – to bude Peky! Dojedeme ho! Přidám plyn a v tom vidím, jak z krajnice před Pekyho skáče panáček v reflexní bundě a jízdní pruh mu blokuje červená Oktávka. Sakra – brzdím a už předpisově projíždíme kolem. Čekám, že nás budou brát taky, ale nechávají nás být. Zastavujeme kousek dál u krajnice a pozorujeme, jak se s tím Peky popere. No, trvalo to skoro půl hodiny, než ho pustili – v Lechovicích prý začal předjíždět asi metr před koncem plné čáry, čímž se hrubě provinil proti dopravním předpisům…
To nám to pěkně začíná.
Zároveň s „propuštěným“ Pekym k nám ale přijíždějí i Jirka s Petrem – sakra, tak to na té benzince bude čekat jen samotnej Dan a už teď máme třičtvrtě hodiny zpoždění. Snad tam ještě vůbec bude. No, byl tam a jako bonus tam s ním byl i Milan, který se rozhodl až na poslední chvíli. Tak nás teda bylo sedm 🙂
Po nezbytném přivítání, postěžování si, co koho novýho bolí (už fakt nejsme nejmladší 🙂 ), po diskuzi, kdo má a kdo nemá reflexní vestu, jsme konečně v 11:15 vyrazili vstříc Rakousku. Pro příště budeme muset ty časy odjezdu nějak pořešit…
Jako obvykle jsme drželi notoricky známou trasu Hnanice, Retz, Krems a kolem Dunaje na Melk. Ani letos jsme si neodpustili „zkratku“, kopcemi přes Schenkenbrunn, kde nám už docela vyhládlo, takže hned po návratu k Dunaji jsme na prvním příhodném místě udělali obědovou pauzu. Museli jsme se zbavit všech těch řízků a jiných pochutin, které nám naše drahé polovičky s sebou nabalili, takže probíhal i čilý výměnný obchod typu vyměním řízek za palačinku a podobně 🙂 . Čas nás ale tlačí, tak jedeme dál, než nás začnou tlačit ty spořádané řízky. Melk, Scheibs – tady už je méně vesnic, cesta ubíhá rychleji a s přibývajícími kopcemi i radostněji. Protože jsem byl nominován na navigátora a vodiče výpravy, brzy zjišťuji, že uhlídat v zrcátkách skupinu 7-mi motorek je skoro nemožné. Najíždím tedy na osvědčenou metodu – jede se po hlavní a když se někde bude odbočovat, tak počkáme na opozdilce. V Scheibs proto najíždím na kruháč a kroužím kolečka, dokud se všichni nesjedeme. Nápad má jedinou chybu – když už je nás tam 6, tak na relativně malém kruháči tvoříme souvislou kroužící kolonu a ostatní řidiči na něj nemohou najet, což kdoví proč nelibě nesou 🙂 .
Následuje Lunz am See, Palfau, v Hieflau vjíždíme do Národního parku Gesäuse, kde po pár km děláme pauzu u „vodopádu“ Hartelsgraben.

(všechny obrázky jsou „klikatelné“ – klikněte na ně a zvětší se) Domlouváme se, že Nockalm vzhledem k času necháme na zítřek, ale Sölkpaß bychom stihnout v pohodě měli. Počasí zatím přeje, tak pokračujeme na Admont, kde zrovna probíhá nějaký sraz (možná spíš závody) starých sporťáků a na každém rohu nějaký takový skvost stojí. Následuje nudný přesun přes Liezen po ucpané B320, stále +/- 80kmh v koloně až do Stein an der Enns, kde začíná cesta na Sölkpaß. Připozdívá se a rychle ubývá jak světlo, tak i stupně na teploměru, přesto si ale jízdu nahoru užíváme. Vrchol nás vítá slušnou mlhou a taky zimou. Je to ale první letošní průsmyk, tak stejně fotíme a kocháme se. Když jsme nahoře všichni, uděláme společné foto a sjíždíme k Murau, tam nakoupíme nějaké pochutiny na večer a ještě za světla dorážíme k blízkému kempu Olachgut. Cena je za takto pěkný, až luxusní kemp nečekaně nízká (7€/osoba vč. motorek a stanů). Stany stavíme už za šera – holt nevýhoda podzimního termínu, kdy v sedm už je prakticky tma… Asi do půl desátý klábosíme, popíjíme (Kamil mimo piva koupil i místní burčák 🙂 ) a pak se všichni postupně vytratí do stanů. Myslím, že když něco po desáté přetahuju videa z kamery na externí disk, tak jsem jedinej člověk v kempu, kterej je vzhůru…

mapa 1. den:

pátek 19.9.2014 (Nockalmstraße, Plöckenpass, Ravascletto) 232km
Ráno je krásně, takže po sbalení se a zaplacení noclehu vyrážíme k Nockalmu. Je zvláštní, že ani brzká včerejší večerka nijak neuspíšila dnešní odjezd – je zase cca 10:45 🙂 . Ale co, jsme na dovolené. Do Innerkrems to bereme úzkou místní cestičkou údolím přes Bundschuh, která se mi líbila už když jsme tudy jeli v roce 2006 s Broněm a holkama. A myslím, že se teď líbila i ostatním – většinou kvalitní asfalt, nádherné výhledy na okolní hory, sem tam přes cestu krávy 🙂 , nádhera. V Innerkrems dáváme v přilehlém penzionu polední kávičku – není špatná, ale v už se těšíme do Itálie, kde je většinou lepší a stojí půlku. Je 12:30 a my „už“ na mýtnici platíme vjezd na Nockalmstraße (za těch 8 let vzrostla cena z 7 na 9.50€ za motorku). První větší zastávku děláme na nejvyšším bodě 35km dlouhé silnice – Eisentalhöhe (2049mnm). Jelikož je toto místo hned kousek od Innerkrems a někteří chtějí spíš si zajezdit, zatímco jiní spíše fotit, domlouváme se, že si každý pojede jak chce a sejdeme se u jezírka Windebensee, kde se najíme a rozhodneme se, kam a kudy dál. Místo srazu našli všichni bez problému a s plnými žaludky jsme rozbalili mapy. Po pár neúspěšných pokusech o kolektivní brainstorming typu : otázka „Tak kam pojedeme?“ – odpovědi: „Mně je to jedno“ , případně „já ani nevím kde jsu, tak jak mám vědět kam chcu jet“ jsme se s Kamilem dohodli, že dáme Plöckenpass a potom i letos navštívíme oblíbenej „kemp s tou divnou vrchní“ v Ravasclettu.

Tak jo, sjíždíme do Ebene Reichenau, kde nacházíme benzinku, čímž uděláme radost především Milanovi a Jirkovi – celou Nockalmstrasse jedou na rezervu a vyhlídka na tlačení je vůbec netěšila. V místním supermarketu doplníme i proviant – tady se ukázalo, že Jirkův tankbag je schopen pojmout spoustu jídla a pití ostatních účastníků, až skoro nezbylo místo pro něj samotného 🙂 . Je kolem půl čtvrté a ujeli jsme „celých 80km… Pokračujeme na Bad Kleinkirchheim, Dobriach a za Matschiedl se napojíme na státovku B111. Následuje Hermagor a konečně Kötschach-Mauthen, kde po necelých dvou hodinách nonstop jízdy zastavujeme na benzince a dotankujeme ještě za rakouskou cenu. Při stoupání na Plöckenpass z rakouské strany se střídají úseky s pěkným asfaltem s dost hrbolatými, občas v tunelech dojedeme nějaké auto, ale pěkně projet se tu dá. Nahoře je šero, zima a mlha, takže se dlouho nezdržujeme a serpentýnami na italské straně klesáme k Paluzza a po půl sedmé parkujeme u recepce v Ravasclettu. Paní domácí dnes vypadá vcelku ve formě a možná proto nám dává o něco horší cenu než obvykle, ale 59€ za všechny taky není špatných. Rychle stavíme stany a už se těšíme do pizerky na teplou večeři. Pizzu i těstoviny tu umí a víno taky nemají špatný. Kolem desáté se zvedáme, pivaři ještě u stanů doplňují hladinku koupenými plechovkami, ale kolem jedenácté už jsem zase jedinej, kdo nespí… Jo, když jsme byli v pizerii, tak hodinku pršelo – snad to neznačí, že se zítra zhorší počasí…

mapa 2. den:

sobota 20.9.2014 (Monte Crostis, Passo Falzarego, Passo Campolongo, Corvara) 172km
Ráno nám trochu znepříjemnil zvoník místního kostela, který v šest spustil fakt nepříjemnej zvono-rachot, trvající nejmíň 5 minut v kuse. Pak už se mi nepodařilo usnout, tak jsem si skočil na ranní hygienu. I to bylo zábavné, protože obsluha kempu zjevně usoudila, že je tu tak málo lidí, že stačí nechat v provozu jen dva pánské záchody a dvě sprchy, dámskou část zamknuli úplně. Takže za chvilku se tvořila smíšená fronta jak na sprchy, tak na záchody. Inu, nejen vrchní je tu divná 🙂 .
Počasí vypadá OK a protože někteří z nás ještě nebyli na Monte Crostis (Strada Panoramica De Vette) (někteří už tam byli i 3x, ale pojedou tam kdykoliv zase 🙂 ), tak prvním bodem dnešního programu bude tento horský okruh, okořeněný pár kilometry šotoliny. Zase vyjíždíme až o půl jedenácté, po příjezdu k východnímu vjezdu ale vidíme značku, že je cesta uzavřena. Chvilku váháme, ale průjezd německého páru na endurech nám v rozhodování pomáhá a už opatrně stoupáme vzhůru – kdyžtak se holt otočíme a vrátíme se. V zalesněné části vypadá cesta +/- normálně, jakmile se ale dostaneme do nejvyšších úrovní s šotolinou, už známe důvod uzavření – na cestě jsou z okolních skal různě sesypané větší či menší kameny, asi následek nedávných dešťů. S motorkou to ale žádný větší problém není, až na dva úseky – v prvním leží přes cestu hromada hlíny a ve druhém je zase cca 10m rozbahněný terén přes celou šířku cesty. Podotýkám, že jde o šotolinové úseky o šířce pro jedno auto, bez jakýchkoliv svodidel nebo bariér, z jedné strany hluboká propast, z druhé skála… Ale všichni jsme to zvládli bez potíží i s nabalenýma cestovníma motorkama. Nahoře se střídají krásné výhledy s okamžiky, kdy vše zahaluje mlha, na cestě potkáváme i pasačku krav s několika svěřenkyněmi – prostě paráda. Různě zastavujeme na focení, takže se všichni znovu sejdeme až za nějakou půl hodinu u památníku na nejvyšším místě silnice. Motorky zabahněné, svody kompletně od kravinců, ale shodli jsme se, že to zase stálo zato! 🙂
Při sjezdu se opět kvůli focení rozdělujeme, takže se všichni postupně v těch uzounkých serpentýnách potkáváme nejprve s kamionem, který jel naložit stádo ovcí a pak i s nějakým naštvaným cyklistou, kterému jsme se kdoví proč nelíbili… Dalším bodem dnešního programu je zrychlený přesun směr Sappada, Auronzo di Cadore a Cortina d’Ampezzo, kam dojíždíme kolem druhé hodiny celkem hladoví. Najít v sobotu v Itálii otevřený obchod se po cestě ukázalo jako nemožné, tak jsme spoléhali, že v Cortině nějaký otevřený supermarket bude. Možná byl, ale nenašli jsme ho – nejblíž úspěchu jsme byli u jednoho, který otevíral až po siestě, což by znamenalo hodinu a půl čekání. Tady se poprvé (a naposledy) projevila mnohonázorovost velké skupiny. Petr s Jirkou navrhovali poobědvat na přilehlém parkovišti a počkat na otevření supermarketu, aby si nakoupili jídlo na večer a zítřek. Ostatní jsme nějaké jídlo měli 😉 , takže jsme je přehlasovali a demokraticky se rozhodli dotankovat a pokračovat na Passo Falzarego, tam se někde najíst a poté se přesunout někam směr Passo Gardena. Nějakej obchod po cestě ještě snad bude. Kluci se se skřípěním zubů podvolili většině a po menším kolečku Cortinou najíždíme na začátek stoupání na Passo Falzarego. Po pár zatáčkách začíná poprchávat, takže ani nemělo cenu hledat místo na uvaření obědu a dojíždíme až pod vrchol Falzarega. Teď, když lehce prší, tak se před půlhodinou zavrhnutý nápad počkat v Cortině u supermarketu najednou až tak špatnej nezdá, ale kdo to mohl tušit, žejo 🙂 .
Chci koupit domů malýmu něco echt motorkářsko-horskýho na památku a hlad mě tak nějak přešel, tak se s klukama domlouvám, že se zastavím na vrcholku v prodejně suvenýrů. Oni zatím sjedou dolů a najdou vhodné místo na naobědvání se.
Po nákupu zaručeně pravého italského medvěda v tyrolském kroji made in Germany zjišťuju, že neprší a že bych mohl zkusit zlomit mé geocachingové prokletí, kdy jsem už dvakrát na nedaleké skalnaté stráni hledal kešku Passo Falzarego a dvakrát odešel s prázdnou. Tak jo, vyměním čas na oběd za pokus o kešku 🙂 . A vyplatilo se – letos jsem se prostě vydrápal na jednu z mnoha skal (v klouzajících motobotách se po mokrých skalách leze ještě blběji, než normálně), rozhlídnul se, šáhnul za podezřelý šutr a – byla tam 🙂 .
Po úspěšném splnění geo-mise jsem se vydal najít zbytek výpravy. Sotva jsem sjel o pár serpentýn níže, začalo zase pršet a čím víc jsem klesal, tím déšť sílil. Nepromok se mi vytahovat nechtělo, tak jsem jen schoval foťák, nasadil pláštěnku na tankvak a doufal, že kluci to zapíchli v nějaké blízké kavárně nebo pizerii, kde vyčkáme, jak se počasí vyvine. Docela mě proto překvapilo, když v jedné ze zatáček ještě v lese vidím postaveného Kamilova Fazera. Odbočuju na přilehlou asfaltku a už se směju – je tu docela luxusní fotbalové hřiště a u něj dřevostavba se zastřešenou terasou, se stolem a lavicemi. Terasu kluci zabrali, vařiče nastartované a protože prší a prší, můžu si v klidu nějaký ty těstoviny uvařit i já. Dáváme i kafe a u toho voláme domů, aby se někdo podíval na radar, jak to s tím deštěm vypadá. Zprávy „podle radaru vám tam vůbec neprší“ a „máte tam mít polojasno“ nám moc nepomohly, nicméně alespoň naznačovaly, že by déšť nemusel být dlouhodobější. To se i potvrdilo, protože kolem páté přestalo pršet a místy se dokonce ukazuje i modrá obloha. Navigace nám ukazují nejbližší kemp v městečku Arabba, tak tam vyrážíme. Kamilovi po cestě ukazuje Sygic nějaký obchod v malé vesničce Andraz – zkusíme se tam zastavit. Že ten obchůdek tam fakt bude a že bude navíc v sobotu po páté večer otevřen, to jsem teda nečekal! Využíváme příležitosti a doplňujeme prořídlé zásoby. Obzvlášť plechovky piva si paní bude muset doplnit – takový odběr tam asi neměla celý měsíc 🙂 . Plně naloženi teda pokračujeme po hodně mokré silnici do Arabby, tam ale zjišťujeme, že v navigacích značený kemp je jen parkoviště pro karavany. Správce nám jako nejbližší doporučuje kempy Canazei a Corvara. Do plánované trasy se nám víc hodí Corvara, takže za okamžik už zase stoupáme na Passo Campolongo. Je těsně před západem slunce, které ještě osvětluje části skal vystupující z mraků – zase úžasné scenérie k focení. V Corvare ještě při dotankovávání samoobslužný tankovací automat okrádá Petra s Jirkem o nějaká 3€, které jim ani nevrátí, ani za ně nepustí benzín a skoro za tmy dorážíme do kempu Colfosco. Je to velký kemp v turisticky exponované oblasti, čemuž odpovídá i cena – cca 19€ za osobu, ale co už, jsme tu jen na jednu noc a v okolí to určitě nebude jiné. Než postavíme stany je úplná tma a nadmořská výška cca 1650mnm o sobě dává vědět pořádnou zimou. O Kamila se pokouší nějaká chřipka, takže rezignuje na vše a mizí ve stanu s platíčkem Paralenu, ostatní zhruba do desíti klábosíme a popíjíme, ale studeným pivem se zahřívá špatně. V noci se několikrát budím zimou, při návštěvě toalet zjišťuju, že teploměr na jejich stěně ukazuje 5°C. Pak před nimi potkávám naprosto suverénně si vykračující lišku, kterou moje přítomnost nechávala úplně v klidu a kráčela si nerušeně prostředkem cesty někam za budovy – škoda že jsem neměl po ruce foťák.

mapa 3. den:

neděle 21.9.2014 (Passo Gardena, Passo Sela, Passo Pordoi, Passo Giau, Misurina, Raggaschlucht Schmelzhutten) 217km
Po dosti neklidné noci se budím ještě za tmy a můžu tak při přípravě snídaně pozorovat, jak vycházející slunko pomalu osvětluje okolní štíty hor, které kemp obklopují ze tří stran. Sice je tu kosa, ale zato krásně 🙂 . Postupně vstávají i všichni ostatní, i Kamil, který sice nevypadá úplně zdravě, ale cítí se prý líp. Ať vstáváme jakkoliv brzo, stejně nikdy z kempu nevyjedeme před půl jedenáctou. Prakticky hned u výjezdu z kempu začíná stoupání na Passo Gardena. Máme štěstí a počasí nám přeje – je trošku chladněji, ale modrá obloha. Začíná klasický dolomitský mix – serpentýny, kvalitní asfalt, krásné výhledy na okolní hory a údolí – člověk neví, jestli si má vychutnat jízdu, nebo furt zastavovat a fotit. Čekají nás teď tři průsmyky těsně za sebou, takže se domlouváme, že budeme jezdit a fotit jak každému vyhovuje a vždy na sebe jednou za čas někde počkáme. Po Passu Gardena následuje Passo Sella – pro mě asi nejfotogeničtější ze všech, které jsem dosud navštívil. Na vrcholku je docela nátřesk, proto udělám jen pár fotek a spolu s Danem sjíždím kousek pod vrchol na druhé straně. Zase fotím, koukám na paraglidisty a čekám na kluky. Ti nejedou, protože Kamil s Milanem nějak nepostřehli, že jsme s Danem už dávno projeli a čekají na nás nahoře 🙂 . Zbytek výpravy nás ale viděl, takže sotva jim vyjedu nahoru naproti, potkávám je za první zatáčkou. Sjezd do údolí a hned začíná výjezd na Passo Pordoi. V horní partii se dostáváme do kolony, která se vytvořila za autobusem, takže se alespoň zase všichni sjíždíme. V průsmyku zjišťujeme, že jsme ještě dnes neměli presso a že bychom to tu mohli napravit 🙂 . Vybíráme si nedaleký hotýlek a obsazujeme stůl na zahrádce. Ceny jsou kupodivu příznivé (žádná vysokohorská přirážka), tak kafe-pauzu povyšujeme na kafe + oběd. U dobrého jídla na čerstvém vzduchu relaxujeme a k odchodu se musíme vyloženě nutit.
Následuje zase sjezd serpentýnami do Arabby a spektakulární výhledy na majestátní hory, které nikdy neomrzí. V Arabbě se sjedeme na kruháči a už v jedné skupině míříme na Andraz (stejná cesta jako včera, ale v protisměru). Za Andraz je vidět, že před námi na Falzaregu je zase černo, my ale naštěstí odbočujeme na SR203 a pak Villagrande s dalším postupným cílem Passo Giau – tím směrem vypadá obloha podstatně lépe. Po cestě zastavujeme jen na vyhlídce Belvedere, odkud je nádherný výhled na jezero Alleghe a horské masivy kolem.
Zhruba 4-5 km odtud už začíná stoupání na Passo Giau – jako vždy se trháme na několik skupin a svižně míříme k vrcholu – jízdně patří tento průsmyk mezi ty hodně dobrý, zvlášť z jihu, jak ho jedeme dnes. V horní části zaznamenávám omezení rychlosti na 50km/h, tak lehce zpomalím, kousek dál stojí u silnice horská bouda, tak asi proto to omezení. Za ní až na vrchol žádná jiná stavba není, tak zase otevírám plyn a užívám si výjezd. Jaké bylo moje překvapení, když si o pár serpentýn později všímám na krajnici před sebou stacionárního radaru. Mrknu na tacho – cca 110km/h , brzdím, co to jde, ale i tak kolem něj projíždím tachometrových cca 80km/h. Kurva! O pár set metrů dál je ještě jeden, ten už ale projíždím předpisově a podaří se mi i zbrzdit kluky za mnou. Na vrchol tedy přijíždíme nezvykle v klidu a řešíme, jestli pokuty z Itálie chodí do Čech, nebo na nás budou „jen“ čekat v Itálii. Ostatní si prvního radaru (někdo ani druhýho) vůbec nevšimli, takže nálada všeobecně lehce poklesla… No, co už teď, snad to nebude tak horký. Sjíždíme ke Cortině a vidíme, že jsme zase měli štěstí – těsně před námi tudy přešla ta černá stěna, kterou jsme viděli nad Falzaregem. Už naštěstí neprší, ale na silnici je ještě spousty vody – i podle kaluží je vidět, že to byl hodně vydatnej slejvák. Projíždíme Cortinou a po stále mokré silnici začínáme stoupat na Passo Tre Croci. Z mokré silnice mám respekt a jedu hodně opatrně, ale najednou před sebou vidím zajímavou skupinu tří sporťáků. Jsou to vcelku „obyčejné“ Porsche s Mercedesem, před kterými ale jede nějakej nádhernej ultraklasickej sporťák. Toho si musím prohlídnout zblízka – potlačuji svoji fóbii z mokré silnice, zrychluju a začínám se k nim úspěšně přibližovat. V průsmyku jsem za nimi a za chvilku už mám před sebou jen ten skvost – vyklubal se z něj Lotus Super Seven. Jeho řidič mi hned dává znamení, ať ho předjedu a protože jsme se mezitím dostali na suché silnice, následuje pár km příjemně svižné jízdy, kdy se z něj stává plnohodnotný člen naší skupiny. Když nás zastavuje semafor u rozbagrované silnice, tak na sebe vzájemně přátelsky máváme – zjevně se mu to taky líbilo 🙂 .
Horší je, že je před námi zase nepěkně černo a hrozí, že se tomu dešti přeci jen nevyhneme. Přijíždíme k Lago di Misurina, zatím neprší, tak se rozhodujeme pro osvědčený postup – vyhlídneme si nedalekou kavárnu se zahrádkou nad jezerem, dáme presso a třeba se mezitím udělá hezky 🙂 . A ono to fakt zafungovalo! Než jsme nad mapou zkonzultovali další dnešní postup, černé mraky se někam odstěhovaly. Od kafe se nám zase nechce, odtud to už bude v podstatě jen více, či méně nudný přesun domů, ale nedá se nic dělat. Je po půl páté, zkusíme se přesunout do Rakouska, abychom si co nejvíce snížili zítřejší počet návratových kilometrů. Poblíž Obervellach by měl být kemp, tak zkusíme dojet alespoň tam.
Kolem Lago di Landro a přes Dobbiaco opouštíme Dolomity, za chvilku i Itálii. Hned za hranicemi dotankujeme konečně zase za normální ceny nádrže do plna a hurá zpět do sedel. Projíždíme Sillian a já vzpomínám na skvostné špagety Carbonara, které jsme si tu s Kamilem a Milanem před čtyřmi lety dali a od té doby říkáme, že se na ně musíme vrátit – dnes to bohužel nebude, není čas… Následuje Lienz, Iselsberg a pak už jen příjemně volná silnice B106, po které těsně před sedmou přijíždíme k Alpencamping Raggaschlucht. Kemp je úplně prázdný, ale je v provozu a mají dokonce speciální slevu pro motorkáře, takže není co řešit. Teda, vlastně vždycky je co řešit – jak je kemp prázdný a máme možnost naprosto svobodné volby místa, tak řešíme, kde bude nejlepší si ty stany postavit. Někteří se dokonce i po chvilce přestěhují z jednoho konce na druhý 🙂 . V průběhu posledního stavění stanového městečka se setmí a posléze i rozprší, takže se přestěhujeme na krytou terasu u přilehlých apartmánů. Povečeříme, popijeme, probíráme zážitky posledních dní, sehráváme fotky a videa, zkrátka klasický poslední společný večer. Později se mi ještě ve stanu před spaním podaří připojit na místní WiFi a mimo jiné na jednom německém motofóru nacházím informaci, že pokuty z radaru na Passo Giau minimálně do Německa chodí. Obzvlášť příspěvek člověka, kterému 122km/h vyčíslili na 795€ mi docela znepříjemnil usínání… 🙁

mapa 4. den:

pondělí 22.9.2014 (Millstatt, Turracher Höhe, Judenburg, Viden, domů) 501km
Ráno je chladno, ale pěkně – na okolních kopcích se sice drží mlha, jinak ale prosvítá modrá obloha a sluníčko. Před odjezdem si konečně s Kamilem najdeme čas a zkoušíme spárovat naše interkomy – sice až na konec dovolené (každý den ráno jsme si říkali „zkusíme to večer spárovat“, ale nějak jsme na to vždycky zapomněli), ale přece. Spárování se sice povedlo, já jsem slyšel Kamila, ale on mě ne… Zkoušeli jsme to rozchodit skoro půl hodiny, než nás napadlo, že zkusím přes handsfree zavolat Janě – sakra, taky mě neslyší. Prostě se mi během těch předchozích 4 dnů rozbil mikrofón… No nic, tak operativní domluva nebude, pokračujeme v zajetých kolejích.
Vyrážíme na Spittal an der Drau, projíždíme nekonečné 50 a 70-ky kolem Millstatter See a Bad Kleinkirchheim. Před Reichenau už mi je docela zima, zastavuju a oblíkám si alespoň mikinu (doteď jedu celou dovolenou jen v termotriku a motobundě). Aby na mě kluci nemuseli čekat, domlouváme se, že si dáme sraz u jezera na nedalekém Turracher Höhe. Milan startuje takovým tempem, že si s Danem, který tu zůstal se mnou, říkáme, že se už asi z toho zážitku s radarem oklepal 🙂 . Po chvilce pokračujeme i my, v stoupání na Turrach zdravíme v protisměru motopolicajta. U jezera se pak dovídáme, že Milana s Kamilem onen policajt dojel ve vesnici, kde jeli předpisových 50, jel za nimi do půlky stoupání a pak se otočil a jel zase dolů, kde jsme ho potkali my. Tak buď se jel jen projet, nebo ho přilákal jekot Milanova výfuku, kdy z ostra odjížděl z mé „oblékací“ zastávky a kluci měli štěstí, že je dojel až ve vesnici, kde rychlost dodržujeme. No buď jak buď, bereme to jako další varování a už moc neblázníme… Dolů jedeme zase po mokré silnici, ale i teď jsme měli štěstí (nebo v roli odháněče mraků zafungoval Kamil, který si nahoře oblékl nepromok) a déšť se nám vyhnul. V Judenburgu najíždíme na dálnici a začínáme polykat nudné kilometry směr Vídeň. Tam se se dvěmi pauzami dostáváme po páté odpolední a chytáme tak místní odpolední zácpu. Sotva se z ucpané Vídně dostaneme, otevírá se před námi totálně černý obzor a začínají padat první velké kapky. Tak se nám to asi letos bez nemoků dojet nepodaří. Naštěstí je před námi dálniční odpočívadlo s benzinkou, tak tam zajíždíme a radíme se co dál. Prší docela silně – počkáme, nebo navlečeme nepromoky a pojedeme dál? Rozhodujeme se pro nepromoky. Trvá dvacet minut, než se do nich všichni navlečeme, vyjedeme z benzinky a … před námi je jasno 🙂 . Nepromoky na sobě už ale necháme a pokračujeme až do Poysdorfu, tam na naší oblíbené samoobslužné benzince rozloučíme a už v menších skupinkách dle společných cílů vyrážíme k domovům…

mapa 5. den:

Bolek

Video nemůže plně přenést naše zážitky, ale účastníkům pro osvěžení vzpomínek a ostatním pro základní představu alespoň přikládám kratší sestřih. YouTube opět totálně zmršil kvalitu zdrojového videa, takže to místy kostičkuje, cuká a podobně, ale nějak nemám sílu s tím teď něco dál vymýšlet… Vimeo jede líp, ale pro změnu jsem musel snížit rozlišení, datový tok a nedá se pustit v HD přímo tady na stránce – takže HD verzi si můžete pustit jen tady přímo na Vimeo. Kompletní sestřih nechám tradičně na Kamilovi (sice vyhrožuje, že letos už fakt nic nesestříhá, ale jemu to stejně nedá 😉 ).

• Fotogalerie
• Video přímo na YouTube, nebo Vimeo

kompletní trasa:

jen hory: