I letos, po pár spíše informativních rozmluvách, kam bychom se mohli v létě zajet podívat, to Kamil nevydržel a naplánoval jako vždy zajímavou trasu po více i méně známých dolomitských průsmycích. Na rozdíl od předchozích let zvažovalo účast až nečekaně hodně kamarádů a v jednu dobu to dokonce vypadalo na 8 motorek (z čehož jsem měl trošku strach), nakonec nás bylo pět 😉 . Termín už také tradiční – červencové svátky, spaní pod stanem v kempech, nebo na divoko…
Předpověd počasí v posledních dnech jako obvykle nevypadá ideálně, ale tentokrát ani vyloženě špatně. Po nezbytných přípravách – mimo jiné jsem doplnil výbavu o skládací rybářskou trojnožku a třeba Broňovi jsem výborně poradil, aby si koupil vařič, protože „je dobrý, když má každý svůj a nemusí otravovat ostatní“ (účastníci vědí :-)), jsme mohli vyrazit.
čtvrtek 4.7.2013 (Mikulov, vídeň, Graz, Packsattel, Lavamünd, Lago del Predil) 601km
Sraz s Broněm a Kamilem máme mezi půl a tři čtvrtě na osm v Kupařovicích, abychom stihli dojet na osmou na benzinku před Mušovem, kde na nás budou čekat Milan s Petrem. Přijíždím asi dvě minuty po tři čtvrtě, Broňa už tu je, tak čekám řeči, ale naštěstí Kamil ještě za asistence Jany a děcek dobaluje, takže to schytává on 🙂 . K Mušovu posléze dojíždíme s cca 10-ti minutovým spožděním. Kluci tu samozřejmě dávno jsou a tak po krátkém přivítání pokračujeme na hranice, kde na rakouské straně
kupujeme dálniční známky a pak v Poysdorfu dotankováváme na oblíbené samoobslužné pumpě.
Následuje nezáživný úsek, kdy najíždíme na dálnici, projíždíme Vídní a míříme na Graz. Protože Petr a Milan ujedou na nádrž jen 150-200km, zastavujeme na jedné z dálničních pump a děláme první kafe a svačinovou pauzu z vlastních zdrojů.
Teda, děláme – jako první vytáhl vařič Broňa, tak jsme se k němu všichni přifařili (poprvé slyším: vždyť jsi Bolku říkal, že „je dobrý, když má každý svůj vařič a nemusí otravovat ostatní!“ 🙂 .
Za Grazem konečně sjíždíme z dálnice na Voitsberg, uzounkou zkratkou přes kopce objíždíme Köflach a začínáme stoupat na Packsattel, za kterým se stáčíme na L606 směrem na Deutschlandsberg. Po cestě je keška a u ní pěkné posezení, čehož využíváme k dalšímu odpočinku a obědové pauze. Náš příjezd neunikl psovi z asi půl kilometru vzdáleného statku, který se s námi přišel kamarádit a jak se později ukázalo, i pro něco k snědku. Vaříme kafe, Broňa remcá („TYS říkals – je dobrý, když má každý svůj vařič a nemusí otravovat ostatní“!!!), prostě klasika 🙂 .
Čas máme dobrý, ale do teď vymetená obloha se začíná nějak kabonit a občas se ozve zahřmění – předpovědí ohlašované bouřky jsou tu. Zkusíme pokračovat podle plánu a uvidíme, jak se to vyvine, až dojedeme k Slovinské hranici. Pokračujeme úzkou a zatáčkovitou silničkou na jih, bavím se výhledem a svižnou jízdou, až za jednou zatáčkou uvidím na zemi ležet Milanovu motorku – Milan už je naštěstí na nohou a vypadá že i OK. Stalo se to ve vracečce z kopce, takže když vedle mě na krajnici ve spěchu parkuje Kamil, má co dělat, aby se neválela i jeho mašina. Mezitím kluci pomohli Milanovi zvednout jeho FZS a ten tak může obhlížet škody. Naštestí jen lehce ohnutý pedál zadní brzdy, takže můžeme znovu začít vtipkovat. Broňa například tvrdí, že zřetelně slyšel jak Petr, který jel za Milanem, na něj před zatáčkou křikl „A pojď mi HOP!“ 🙂 .
No nic, jedeme dál, před námi je krásný úsek s rychlými zatáčkami – Soboth Pass. Prolítáme bez obtíží a sjíždíme do Lavamünd, kde na benzince řešíme jak dál. Dilema, jestli pomalejší a delší cestu Slovinskem, nebo rovnou na Villach nám pomáhá řešit příroda – začíná pršet. To znamená, že volíme Rakousko. Chvilku vyčkáváme, Petr se ujímá role zaháněče deště a oblíká nemok. Vyrážíme do středně intenzivní přeháňky, kterou naštěstí za pár kilometrů projíždíme a zanedlouho se zase paříme v centru Klagenfurtu (většina ho holt nechtěla objet po dálnici). A poté postupně ve všech turistických městečkách na břehu Wörthersee. Za Villachem pak dotankujeme poslední relativně levný rakouský benzín a přejíždíme do Itálie. Hned v Tarvisiu pak uhýbáme na Lago del Predil, kde máme v plánu přespat. Kamil v jedné z diskuzí totiž objevil tip na tábořiště na břehu jezera, tak proč to nezkusit.
Na místo jsme dorazili krátce před půl devátou a nestačíme se divit – všechna pěkná místa jsou obsazená a z 95% jsou tu jen češi 🙂 . Po krátké obhlídce ale nacházíme vyhovující palouk v ústraní, kam se našich 5 stanů v pohodě vleze. Motorky musíme nechat asi 30m od palouku, protože dál je už zákaz vjezdu. U nás bychom se asi dlouho rozmýšleli, ale tady jsme to riskli. Postavíme stany, navečeříme se, pokecáme a najednou je půl dvanácté – nejvyšší čas zalehnout.
pátek 5.7.2013 (Mangart, Sella Carnizza, Passo Mauria, Passo Cibiana, kemp Pralongo) 212km
Ráno se budíme do krásného dne, když se vyhrabu se stanu (Milan je tradičně již dávno po snídani a výletu do okolí), lokalizuju místo, kde někdo celou noc řezal dřevo. Je jím Broňův „pionýrský“ stan 🙂 . A vůbec mu nevadí, že se venku už normálně bavíme, prostě řeže a řeže 🙂 .
Po spáchání základní hygieny v jezeře a rychlé snídani balíme tábor a míříme přes Passo Predil na Mangart.
Sláva, na rozdíl od poslední návštěvy (byli jsme tu před třemi týdny autem) je dnes „Mangrtska cesta“ otevřená a my tak po zaplacení 5€ za motorku můžeme na první pořádný výjezd letošní dovči. Vrcholky hor jsou sice převážně v mracích, ale i tak si užíváme jízdy a někteří z nás i focení 🙂 . Asi kilometr pod vrcholem nás ale brzdí zákaz vjezdu, po krátké poradě se ho rozhodujeme porušit a dobře děláme – v jednom místě sesuv poškodil vozovku a jinde je zase závěj sněhu, ale pro motorky je cesta průjezdná. Nahoře je tím pádem jen pár pěších turistů, dvě auta rakouských horolezců a hromada motorkářů :-).
Tady zjišťuju, že jsem doma zapomněl vymazat kartu v kameře a tak ze záznamu výjezdu je jen první minuta… No nic, vytáhnout noťas, přetáhnout videa ze včerejška a dnešního rána, formát a zase je 5 hodin místa… Kluci mezitím obdivují okolní vrcholky a údolí z blízké vyhlídky. Nedaleko je tu keška pod vrcholem Mangartu, tu bych samozřejmě rád odlovil, ale zlákat k procházce se mi podařilo jen Kamila – zbytek výpravy si prý radši uvaří kafe… (Broňa: „ještě že má každý svůj vařič a nemusí otravovat ostatní!“). S kamilem se tedy vydáváme pěšinkou vzhůru, dle listingu to má být cca 15 minut, ale asi to psal nějaký zdatný horolezec, protože se jednak docela zadýcháváme 🙂 a druhak po 20-ti minutách narážíme na sněhové pole, po jeho projití pro změnu na výlez po skále s lany a řetězy… GPS ukazuje nějakých 150m vzdušnou čarou, ale v motobotech a motohadrech se nám do takového terénu nechce a navíc nevíme, jestli za touto skálou nebude další a zase další… Nechceme taky naštvat čekající kluky, tak to otáčíme. Holt někdy příště…
Dole u motorek mezitím kluci pozorují, jak se ostatní motorkáři perou s průjezdem přes sněhovou závěj, která leží o zatáčku níže – někteří ji s většími čí menšími potížemi zdolávají, jiní se raději otáčejí a dolů jedou v protisměru (silnice tu v nejvyšším bodě cesty tvoří jednosměrný okruh). Moc se nám s Broněm s našimi autobusy do sněhu nechce (od mého pádu před lety na Grossglockneru sníh pod motorkou nemám rád 😉 ), ale Kamil se vyloženě těší a všichni nakonec zdárně těch pár metrů překonáme.
Broňa ještě vyžaduje tradiční fotku se sněhulákem a můžeme pokračovat.
Sjíždíme směrem na Bovec (s malou zastávkou u Klužské pevnosti) a po pár kilometrech začínáme stoupat uzounkou klikatou silničkou na Sella Carnizza. Jedu první a celou dobu se modlím, ať nepotkáme nic do protisměru – až na silničáře sekající trávu to vyšlo 🙂 . V průsmyku dělám malou odbočku a zajíždíme ješte ke kostelíku Chiesetta di S’Anna, kde je keška, ale i stolek s lavicemi a uděláme si tu obědovou pauzu. Je tu krásně, ale slunko pálí, takže po necelé hodince balíme a sjíždíme přes městečko Resiutta k Tolmezzu, dále na Ampezzo a odtud na Passo di Máuria. Na tento průsmyk se Kamil hodně těšil, což byla asi chyba, protože hned po natankování asi nejdražšího benzínu celé dovolené (1,82€) začíná pršet. Je to sice jen přeháňka, za chvilku je po dešti, ale silnice je mokrá až do průsmyku. Alespoň že hospůdka, kterou nám Kamil sliboval, v průsmyku stále funguje a má otevřeno. Dáváme si na terásce parádní espresso (někdo i pivko) a je nám dobře.
Obloha ale začíná opět zlověstně tmavnout, což je znamení pro pokračování v cestě. Na odjezdu chytáme pár kapek přicházejícího deště, ale za půl minutky mu ujíždíme.
Kolem Lago di Pieve di Cadore a Valle di Cadore, kde závistivě pozorujeme koupající se šťastlivce, přijíždíme k odbočce na Passo Cibiana – a je to mazec 🙂 . Na začátku nás trošku brzdí místní borec ve velkým (a silným) Jeepu, který to tu má evidentně najeto a chce si s náma zazávodit – jede mu to hodně slušně, ale na motorky přeci jen nemá. Nadjíždí si ale až k levé krajnici, takže chvilku trvá, než ho přeskáčeme. Jak jsme rozmpumpovaní, tak je to pak nářez až do průsmyku 🙂 . Kamil nahoře chvilku uvažuje, jestli si to nedáme ještě jednou dolů a nahoru. Máme s sebou ale živou připomínku, jak to pak dopadá (Broňa a jeho Potštátské „dám si to ještě jednou“), takže se spokojí se zanesením Passa Cibiana na svůj osobní „top list“ a raději sjíždíme do Forno di Zoldo. Tady zahlídneme směrovník na Camping Al Pez – vzhledem k denní době se ho rozhodujeme vyzkoušet. Vypadá slušně, cena příznivá (11€/os) – není co řešit. Dostáváme dobré místo hned za recepcí, sociálky nedaleko, ideální kombinace. Večer v přilehlé společenské místnosti přetahujeme fotky a videa do noťasu, hrajeme karty, nějaký to pivko, prostě pohoda. V jedenáct se společensá místnost zamyká, tak se ještě na chvilku přesouváme ven ke stanům, ale po půl dvanácté to balíme. Broňa s Petrem dnes poprvé spí pod širákem – tedy pod stříškou recepce…
sobota 6.7.2013 (Passo Staulanza, Passo di Fedáia, Passo di Sella, Passo Nigra, Passo di Costalunga, Passo di Rolle) 239km
Ráno je zase nádherně, posnídáme (Petr snídá stylově ještě ve spacáku na zemi :-)),
sbalíme tábor a jsme připraveni vyrazit. Využívám toho, že jsem nachystanej o chvilku dřív než kluci a domlouvám se, že vyrazím napřed a počkám na ně u pár km vzdálené kešky. Mířím na Passo Staulanza a scenérie mě nutí dělat fotící přestávky, kluky ale taky, takže přece jen ke kešce přijíždím s náskokem a nakonec ji i nacházím. To už jsme tu ale všichni a pokračujeme na Selva di Cadore, odkud se stáčíme na Passo di Fedáia. Při výjezdu se trošku trháme – začínají fotopauzy 🙂 . Ve stráních svišti, krásné jezero, nad kterým se majestátně tyčí zasněžená Marmolada. To jsou panoramata 🙂 .
U hráze je díky víkendu dost lidí a tak se na Broňův popud rozhodujeme trochu vrátit na plácek u jezera, kde je prý stín. Jo, houby – slunko tu praží úplně stejně – spontánně všichni Broňovi děkujeme za výběr místa 😉 . Vaříme další kafe (Broňa: „jojo, ještě že má každý svůj vařič a nemusí otravovat ostatní 🙁 „
Dopito, dojezeno, dokocháno a vydáváme se do Canazei, kde začíná stoupání na Passo Sella – opět pěkné svezení a nádherné výhledy.
V průsmyku se mimo focení kýčovitých scenérií potkávám při odlovu vrcholové kešky s německým geo-moto-kolegou, se kterým prohodíme pár německo – italsko – anglických slov (v ten okamžik totiž ani jeden netušíme, jaké národnosti je ten druhý 🙂 ). Vzhledem k velké zalidněnosti se tu ale dlouho nezdržujeme a pokračujeme dále na Ortisei – Kamil se tam slíbil vyfotit u cedule pro kolegu (odkaz na jeden z filmů s účetním Fantozzim).
V serpentýnách se s Broněm zdržujeme za jedním autem a tím pádem nám kluci trochu odjedou. Dojíždíme na křižovatku a já zrovna nemám v navigaci navolenu trasu. Volím tedy spíš náhodou jeden směr a vyrážíme, za pár set metrů nás ale zastavuje kolona, vepředu hasiči – a sakra – bouračka velkého maxiskůtru s českým Roomsterem 🙁 . Dost nepěkný pohled, ale vypadá to, že to odnesla jen technika a lidi jsou v pořádku. Motorky hasiči nastřídačku pouští, tak se po pár minutách proplétáme, abych si za další tři zatáčky uvědomil, že vlastně jedeme blbě a musíme se vrátit na onu křižovatku a jet vlevo… Ach jo, takže další proplétací průjezd okolo havárky. Mezitím klukům bylo divné, že dlouho nejedeme a jeli nám naproti, potkali jsme se naštěstí hned za křižovatkou.
Teď už tedy skutečně míříme na Ortisei, Kamilovi pořizuju slíbenou fotku a stáčíme se na Castelrotto. Následuje vcelku pěkný úsek na jih, ale se silným provozem, proto jsme rádi, že za nějakých 30km zase mizíme do hor – před námi je Passo Nigra. Opět spíše menší a užší silnice, ale pěkná – trošku ožíváme a padá z nás únava 🙂 . Navíc ihned po sjezdu začíná další průsmyk – Passo Costalunga. Zatáčky rychlé, pomalé, serpentýny, prakticky bez rovinek – začínám být nějak přezatáčkovanej, takový rouhání! 🙂
Jak jsme zase v nižší nadmořské výšce, stoupá rapidně teplota a s ní přímou úměrou i naše únava. Kousek za Moenou vidíme u silnice malou kavárničku – i přes Broňovy protesty zastavujeme. A nelitujeme, výborná káva, pivko i nějaký ten toast mají nejen na mě zázračný účinek. Na terase se sedí dobře (i Broňovi, který si na protest na parkovišti uvařil kafe na vlastním vařiči – holt turka mu tu nikdo neudělá :-)).
Po této osvěžující zastávce se ještě v Predazzu zastavujeme v supermarketu doplnit zásoby a už nás čeká Passo di Rolle. Ze západu je spíše svižnější a tak nám to pěkně odsejpá až do průsmyku. Tady jsme odměněni pohledem na štíty osvětlené odpoledním slunkem, sem tam zahalené v roztrhaných mracích – nejde nezastavit a trošku zase zaplňuju paměťovou kartu ve foťáku. Broňa se dožaduje fotky s Kamilem, který tím není úplně nadšený, ostatně na fotce je to vidět 🙂 .
Koukáme na navigace, kde bude nejvodnější kemp vzhledem k zítřejšímu rannímu cíli (Monte Grappa) a jako optimální nám vychází Camping Calavise nedaleko Imer. Letos si všímáme dříve nemyslitelné věci – zatím všechny kempy, které jsme si našli v navigaci, existovali i ve skutečnosti a dokonce sedělo i místo. I tento seděl, je vcelku pěkný, cena 14€/os – zůstáváme. Dostaneme přiděleno opět pěkné místo nedaleko sociálek a k radosti Petra s Broňěm vedle neobydleného karavanu s přístřeškem – je jasný, že ani dnes nebudou stavět stany. Než jsme se zabydleli, spáchali hygienu a večeři, tak se setmělo. Popíjení pivka, přetahování fotek a pokec nám doplňovalo zprvu vzdálené hřmění a blesky. Po půl jedenácté začíná pršet a my se rozbíháme do stanů (někteří pod přístřešek)…
neděle 7.7.2013 (Monte Grappa, Sella Ciampigotto, Ravascletto) 256km
V noci mě několikrát bouřka vzbudila hlasitým hřměním a hodně silným deštěm, můj letitý stan ale odolal. Ráno už je obloha vymetená a bouřku připomíná jen z okolních hor stoupající pára.
Zjišťuju, že Broňa s Petrem měli trochu horší noc – při druhém průchodu bouřky jim začala téct okolní voda i do přístřešku, takže se museli vloupat do předsíně karavanu (byl zajištěn jen provázkem), kde přečkali nejhorší řádění živlů, aby se nad ránem zase vrátili zpět pod přístřešek. Daň za nechuť stavět stany 🙂 .
Po snídani míříme pěknou cestou podél toku Torrente Cismon na Fonzaso a po dotankování odbočujeme na Seren del Grappa, kde začíná stoupání do masívu Monte Grappa. Po pár úvodních serpentýnách se silnice zužuje a místy i povrch není nijak extra, takže zvolňujeme a pojímáme to spíše jako kochací vyjížďku. Jakmile se dostaneme nad pás lesů, otevírají se nám krásné pohledy na louky, pastviny s pasoucími se krávami, malebná údolí a kopce všude kolem. Takto pokračujeme až k odbočce na Rifugio Bassano na Monte Grappa.
Trefili jsme se zřejmě do nějakého svátku, jsou tu mraky lidí, aut, motorek i nějaké autobusy. Nahoře děláme pár fotek – pod námi prakticky končí hory a začíná rovina až k moři (za dobré dohlednosti jsou prý vidět i Benátky). S Kamilem nás láká podívat se blíž k památníku na úplném vrcholu, ostatní ale nechtějí. Vysvětluju jim tedy kam odtud pojedeme, počkají na nás na nějakém místě s míň lidmi, nebo u nejbližší křižovatky. Jen my dva tedy zkoušíme popojet dále na parkoviště, ale to po pár desítkách metrů končí, odtud už jen pěšky. To, vzhledem k množství lidí, nabaleným motorkám a vedru vzdáváme. Otáčíme se, kluci už na předchozím místě nejsou, tak sjíždíme domluvenou odbočkou a po cca dvou kilometrech narážíme na křižovatku – kluci nikde. Sakra, no nic, pokračujeme ve směru, kterým máme jet, dojedeme až ke kešce (daří se další italské FTF 🙂 )
a kluci furt nikde. Zkoušíme volat, ale není tu signál. Vracíme se ke křižovatce a vydáváme se druhým směrem, ale ani po dvou kilometrech na zbloudilce nenarážíme. telefony stále bez signálu. Trošku s Kamilem nadáváme. Zbývá poslední pokus – návrat na výchozí místo, kde jsme se rozdělili, třeba je napadne se tam vrátit. Vracíme se tedy 4km nahoru, když u jedné ze zatáček registrujeme mávající povědomé postavy… Když jeli dolů, tak minuli odbočku, což si uvědomili až za kilometr, vrátili se a odbočili správně, ale to jsme s Kamilem už tudy mezitím projeli. Odteď žádná demokracie, všichni budou jezdit pohromadě! 🙂
Tak zase uzounkou klikatící se silničkou dolů, chvíli jedeme po úbočí skály, ručně sekané tunely, pěkný, fakt pěkný…
Později se silnička ještě více zužuje a když dojedeme nějaké auto, musíme počkat, než nám někam uhne mimo silnici, protože předjet ho není kudy. Téměř každé místo vhodné k odpočinku je obsazené piknikující rodinkou, je to tu zjevně hodně populární. Postupně se zase příroda mění z travnatých pastvin na zalesněné úseky a dojíždíme k památníku bojů v I. světové válce u Monte Palon. Místo jako stvořené pro obědovou pauzu (Broňa: „hlavně, že má každý svůj vařič a nemusí otravovat ostatní, vám všem vydrželi tři dovolený a mě už pomalu dochází plyn…“). Pojídáme poslední zásoby, nezbytné kafčo a lehce relaxujeme – jsme na nejvzdálenějším místě letošní dovolené a odtud to bude už jen návrat domů…
Nad mapou diskutujeme, kam budeme směřovat dnešní dojezd, abychom si co nejvíc ulehčili zítřejší přesun domů. Z několika variant nakonec volíme náš oblíbený kemp v Ravasclettu. To znamená, že máme před sebou nějakých +/- 150km v silném provozu a pořádném vedru. S menšími problémy (dojíždíme kolonu 3 aut, poslední a první nás bez problému pustilo, ale řidič druhého byl idiot, co se buď nedíval do zrcátek, nebo nás naschvál zavíral) sjíždíme až k řece Piavě. Podél jejího toku pokračujeme kolem Belluna směrem na Cortinu. Před Longarone začíná provoz neuvěřitelně houstnout a mnoho kilometrů jedeme v koloně stěží šedesátkou, předjíždět se nedá. U Longarone také dotankováváme, teda jak kdo – i tady je jen tankovací automat, který nebere naše karty a musíme si vystačit s bankovkami (a odhadnout, kolik se nám do nádrže vleze, protože nevrací). Milanovi automat kdoví proč nechce vzít další 5-ti eurovky, tak tankuje jen necelé 3 litry… A zase v koloně projíždíme údolími s tunely, na konci jednoho z nich nás čeká překvapení. Dovnitř vjíždíme v pěkném počasí, ale za dvacet sekund z něj vyjíždíme do prudkého deště. Naštěstí je za chvilku benzinka, kde počkáme 10 minut a je po dešti. Za další 2km už není ani mokrá silnice. U Pieve di Cadore opuštíme hlavní tah a hned se jede lépe. V Lozzo di Cadore pak odbočujeme na jeden z posledních průsmyků naší dovolené – Sella Ciampigotto.
Hned na začátku stoupání ale narážíme na sympatickou hospůdku s krytou terasou. Ještě jsme dnes neměli pravé presso, takže zastavujeme a zabíráme půl terasy. Zkouším i pravé tiramisu a stejně jako kafe je luxusní.
Když se na terasu začínají stahovat muchy (moc už zase nevoníme 🙂 ), zvedáme kotvy. V průsmyku vybíráme místo s pěkným výhledem a aranžujeme scénku „hromadné foto“, později i v Kamilově režii „hromadný průjezd zatáčkou“.
Začíná na mě padat únava a tak dál jedu jen lážo plážo. Další zastávka u šikmé věže v Prato Carnico a zbývájí už jen poslední kilometry do kempu. Jsme zvědaví, jestli tu zase bude ta „divná hostinská“. Byla a je ještě divnější než minule 🙂 . Nicméně cenu stanovila na 7€ na osobu a to se vyplatí 🙂 . Stavíme stany, provedeme hygienu a valíme do pizzerky na večeři. Těšíme se na další variantu nabídky z úst majitelky ve stylu „éééé manžáááre – ééé pizza ééé šnitzl“, ale ta už je asi příliš z formy a obsluhuje nás mladší, hezčí a anglicky komunikující servírka. Večeře se trošku protáhne, prohlížíme fotky, zhodnocujeme zážitky, až jsme v lokále sami. No tak jo, jdeme spát, na zítra jsme ještě naplánovali ranní projížďku na Monte Crostis. Placení trošku znervóznilo Broně, jako první se vydal k pultu, kde narazil na onu divnou hostinskou (v té době vypadala na 2,5 promile). Ta si od něj vzala 100 eurovku a vzápětí někam s divným výrazem zmizela 🙂 . No, nakonec ho po 5-ti minutách čekání zachránila naše servírka.
pondělí 8.7.2013 (Monte Crostis, Tarvisio, Mikulov, domů) 627km
Po půl sedmé vstávám, venku zdravím dávno čilého Milana a než se vrátím z umývárek, je vzhůru už kompletní osazenstvo. Domluvili jsme se, že posnídáme až nahoře pod Monte Crostis, takže už před osmou vjíždíme na Strada Panoramica De Vette. Na rozdíl od předloňska ráno a z východní strany. Relativně brzká hodina zajistila, že jsme tu téměř samotní a i když jsem tu už jednou byl, tak se znovu nechávám okouzlovat nádhernými výhledy.
Myslím, že ostatní jsou na tom podobně. Co chvíli zastavuju a fotím panoramata, sviště, pasoucí se krávy, koně,… Zůstal tu i několikakilometrový úsek se šotolinou a bez svodidel, ale ani s naloženou motorkou to není problém. U památniku pod Monte Crostis si děláme snídaňovou siestu a je nám dobře. Nikomu se nechce, ale musíme se vydat na cestu domů. Před desátou se tedy soukáme do motohader a sjíždíme zpět do civilizace.
Přes Ovaro a Tolmezzo míříme okreskou, vlnící se podél dálnice, na Pontebu a Tarvisio. Provoz je minimální a tak jedeme svižně, až mám strach, jestli na nás v Itálii přístě nebude čekat pěkná fotka s ještě hezčí sumou. Projíždíme Tarvisiem a už nás vítá Rakousko. Zastavujeme u první benzinky a konečně dotankováváme za normální ceny (o 0,3-0,4€/l nižší než v Itálii) a bez problému s kartami. Hned kousek za benzinkou najíždíme na dálnici a tím prakticky končí dovolená. S třemi zastávkami (a po projetí lehké odpolední zácpy ve Vídni) zastavujeme před šestou opět na oblíbené pumpě v Poysdorfu. Sem nám nečekaně přijíždí naproti i Jana na své Sevenfifty. Probíhá závěrečný pokec a rozloučení. Petr, Milan a Broňa vyrážejí rovnou domů, já to ještě s Janou a Kamilem vezmu na skok do Kupek. Ke garáži přijíždím kolem půl osmé.
I letos musím poděkovat Kamilovi za perfektní přípravu trasy. Znovu jsem si ověřil, že do Dolomit se dá jezdit stále a přesto tam pořád bude spousta menších a míň známých průsmyků, kam se vyplatí podívat. Počasí nám vyjímečně přálo – už si ani nepamatuju motodovolenou, na které jsem nemusel vytáhnout nepromok. Celkem jsme podle mého tacho najeli 1935km a bylo to super, jen kdyby toho času bylo víc 😉 . Klukům díky za udržování dobré nálady a Broňovi za ušetřený plyn ve vařiči (ale stejně je lepší, když má každej svůj!) 😉 .
Bolek
Pro představu si můžete pustit následující video (je to jen taková náladovka, serióznější sestřih nechám na Kamilovi 😉 )
tlačítkem s ozub. kolečkem si můžete zvolit kvalitu videa
(doporučuji alespoň HD 720p)
- Fotogalerie
- Video přímo na YouTube, nebo Vimeo
Jako vždy. Perfektně napsaný cestopis, pěkné fotky.
Díky
Já díky !