V průběhu jara začala sílit naděje, že by dlouho odkládané Bulharsko letos konečně mohlo klapnout. Předběžně jsme se domluvili s Pekym, shodli se na termínu a pak už jen vyčkávali, jestli se něco nepodělá… 😉
Kupodivu se nic zásadního nestalo a když kalendář ukázal 5 dní do startu, začali jsme řešit jakým směrem pojedeme, kde se potkáme (bydlíme od sebe cca 150km) a podobně. Shodujeme se, že abychom ušetřili nějaký čas a rozdělili si nutný nezáživný přesun po dálnici, vyrazíme už v pátek po práci a potkáme se večer v nějakém kempu na SK-HU pomezí. Po několika neúspěšných pokusech o rezervaci jsme vytipovali malý kemp nedaleko Győru, kde by místo být mělo. Další trasu jsme neřešili – pojedeme podle momentální nálady a počasí…
Jak se blížil den D, zhoršovala se předpověď počasí a bylo jasné, že pravděpodobně zmokneme nejen v pátek, ale i v sobotu. Představa, že budeme hned první den stavět stany v dešti a ráno je mokré balit nás moc nenadchla – přes Booking rezervuji volnou chatku v zahradním kempu přímo v Győru. Je to poprvé a naposledy, kdy máme ubytování zajištěné den předem…
pátek 19.8.2022 (Bratislava, Győr) 213 km
Meteoradar moc nadějí na suchý průjezd zkrze bouřkové mraky nedává, není tedy nač čekat. Platím maďarskou dálniční známku a pár minut po čtvrté vyrážím. Přede mnou je černo, tak zavrhuji variantu s jízdou po okrskách a u Blučiny najíždím na D2. Hned po pár km stavím na odpočívadle a navlékám nemok – první kapky jsou tu. Od Hustopečí jedu v souvislém dešti, pro zpestření projíždím dvakrát okrajem bouřky, míjím Bratislavu a teprve na maďarské M1 déšť přestává. Černá mračna na slovenské straně dávají tušit, že Peky si taky užije 🙂 . Cca 30km před cílem sundávám nemok a kolem 18:30 přijíždím do City Camping Győr.
Čeká tu na mě zahradní chatka rozšířená o sociální zařízení – na jednu noc v pohodě ubytování. Po vysprchování zaběhnu do nedalekého Tesca pro studené pivo a čekám na Pekyho. Ten dorazil až za šera a tak se až po deváté hodině vydáváme do města najít nějaký podnik, kde bychom sehnali něco k večeři. Na druhý pokus se daří, sice mají jen burgry, ale dobrý 🙂 .
sobota 20.8.2022 (Győr, Mako, Sânnicolau Mare, Ciacova, Reșița, Lacul Secu) 551 km
V noci se přes nás přehnala bouřka, ale ráno neprší. Nicméně pohled na oblohu a poté i na radar ukazuje, že nepromoky si asi užijeme. Vzhledem k tomu, že předpověď ukazuje, že pršet dnes bude nejen v Maďarsku, ale i po celém Srbsku, rozhodujeme se zkusit uhnout do Rumunska a vzít to přes Transalpinu. Před šesti lety jsme totiž projeli jen její severní část, takže jižní (spektakulárnější) část nás láká. No, uvidíme. Posnídáme z vlastních zásob a v půl deváté vyrážíme. Prakticky hned jak najedeme na M1, vidíme před sebou šedou stěnu, takže na nejbližším sjezdu zase sjíždím a jdeme do nepromoků. Bylo to dobré rozhodnutí, protože za chvilku vjíždíme do první a zdaleka ne poslední bouřky. Ve stylu liják střídá slejvák objíždíme Budapest a razíme po M5 na Szeged. U Kecskemét dáváme pauzu, před námi zase černo a blesky. Pohráváme si s myšlenkou uhnout z dálnice na východ do Rumunska a jet dolů rumunskýma okreskama. Pohled na radar nás ale odradí, prakticky celou cestu bychom jeli v dešti, zatímco oblast pod Aradem by možná za dvě hodiny mohla být na nějakou dobu bez deště. Rozhodnuto, držíme se původního plánu a míříme dále po dálnici na Arad. Kousek před Makó sjíždíme k benzince a znovu hodnotíme situaci – stále leje, oblačnost, která tudy už měla projít, se tu „nějak“ zasekla. Nevíme jaká je situace na dálničním hraničním přechodu a jestli bychom nestáli dlouhé desítky minut v dešti ve frontě… No nic, stejně už máme dálnice plný zuby, zkusíme do Rumunska projet malým přechodem Kiszombor – Cenad a okreskami se pohybovat v blízkosti srbských hranic, kde by snad zanedlouho nemělo pršet. Tam se někde zastavíme na oběd a pak rozhodneme co dál. Plán tedy máme, můžeme pokračovat.
Na hranicích jsme za chvíli, zdržíme se všeho všudy 10 minut, ale hlavně – přestává pršet! Projíždíme Sânnicolau Mare, Lovrin, kde se zastavujeme u pěkného kostelíku Biserica Sfinții Apostoli. Za městečkem u cesty potkáváme odpočívadlo se stolem a lavicemi a protože hlad už máme ukrutný, zastavujeme a vaříme z vlastních zásob těstoviny. Hledat restauračku kde berou karty a navíc tam lézt v mokrých nepromocích se nám totiž nechtělo. Dáme i kávičku a po poradě s radarem definitivně zavrhujeme variantu, že bychom dnes dojeli na úpatí Transalpiny – jednak to nedáme za světla a druhak už prší i tam. Jako nejvýhodnější se jeví objet Temešvár z jihu a najít nějaké ubytování v okolí městečka Reșița, což by podle mapy.cz neměl být problém.
Před námi se zase nějak povážlivě zatahuje, tak raději balíme a vyrážíme. Po cestách třetích a čtvrtých tříd se prokousáváme rumunským venkovem a po dálniční nudě je to zajímavá změna – typická je zejména brutální změť el. drátů a v každé druhé vesnici spousta vlajek EU. Kolem půl osmé přijíždíme do Reșițy a máme trochu problém – čekali jsme městečko na úpatí hor a dostali velké průmyslové město s bloky vybydlených paneláků. Ikonky s ubytováním, co nás zmátli při zběžném prohlédnutí v mapách jsou dle Booking.com většinou byty k pronajmutí a nechávat motorky přes noc na ulici se nám tady rozhodně nechce. Je tu i pár pensionů, ale buď nemají volno, nebo jsou za naprosto nesmyslné ceny úrovně hotelu ve švýcarských Alpách… Jako v podstatě jediná rozumná možnost se jeví cca 20km vzdálený Hotel Turist, ležící u jezera Lacul Secu. No nic, zkouším odeslat rezervaci a vyrážíme. Snad to klapne, protože je to doslova „prdel světa“ a jiné ubytování bychom sháněli už po tmě…
Navigace nás nesmyslně protáhne sídlištěm v okrajové částí města a pak začínáme po uzoučké, mokré silničce, široké na jednou auto stoupat kolem jezera. Musíme jet hodně opatrně, protože naši pozornost zkoušeli situace jako kaluž bláta přes půl silnice hned za prudkou zatáčkou, o chvíli později pak zase v zatáčce couvající autobus (doteď marně přemýšlím, jak se tam dostal), sem tam na zemi popadané větve a pod. Nicméně již skoro za tmy a se začínajícím deštěm dojíždíme k světýlku, ehmm, k našemu hotelu. Chvilku trvá, než najdeme postarší paní majitelku, ta ale mluví jen rumunsky. Ale naznačuje, ať počkáme, že zavolá manžela, který mluví německy. No, německy mluvím ještě hůř než anglicky, tak snad to nějak dáme. Přichází vitální stařík Štefan a kupodivu se mi i nějaká ta slovíčka vybavují, takže nakonec OK. Pokoj není problém, platit můžeme v eurech, pivo mají a večeři nám udělají – co víc si přát 🙂 . Pokoj už má sice to nejlepší za sebou (jako ostatně celý hotel), ale čisto tam bylo. Alespoň do doby, než jsme po pokoji rozvěsili naše mokré a propocené motohadry. Po večeři se ještě přesouváme s pivem na terasu, kde za doprovodu bouřkových efektů přemítáme co zítra. No nic, ráno moudřejší večera…
neděle 21.8.2022 (Reșița, Caransebeș, Vânju Mare, Calafat, Vidin, Belogradčik) 355 km
Pořád prší a pršet bude. Po celkem dobré snídani se balíme a sjedeme zpět do Reșițy. Průjezd městem v lijáku je lahůdka, na silnici 5cm vody a v našem pruhu vedou staré (alespoň myslím) železniční koleje – dávám si hóóódně pozor, když je musím přejíždět. Na benzince dáváme další kafe a kontrolujeme radar na mobilu – v ubytování ráno nefungoval internet, ani mobilní signál. Pokoušet se o Transalpinu nemá smysl – v celých rumunských horách prší. Rozhodujeme se pro přesun do Bulharska někam k Belogradčiku a doufáme, že se počasí zlepší – předpověď sice ukazuje bouřky, ale nemuselo by třeba pršet celý den…
Nejhorší déšť je podle radaru pod námi, rozhodujeme se tedy pro trasu přes Caransebeș a Orșova. Úsek do Caransebeș je pěkný, zatáčkovitý a kdyby nepršelo a nebyla mlha, možná by se i dalo kochat, ale i tak se v rámci deště jelo relativně pěkně. Ovšem od Caransebeș jsme se napojili na „rychlostní“ DN6 a to už byl očistec. Jede se v souvislé koloně aut a náklaďáků, předjíždět se kvůli provozu nedá, oči na stopkách, abych do někoho nevlítl a to vše ve vytrvalém dešti, místy okořeněném o hromy a blesky. Kousek od Herkulových lázní (Băile Herculane) alespoň přestává pršet. Projíždíme okrajem města Orsova a po pár kilometrech dokonce po několika dnech vidíme i sluníčko. Jedeme kolem Dunaje, který tu tvoří hranici se Srbskem. Zaujme nás odpočívadlo se sochou ženy chystající se vrhnout se do vod Dunaje – Danubia. Pomník uctívá památku těch, kteří se za socialismu z touhy žít svobodně odvážili vrhnout do vod Dunaje a doplavat do Jugoslávie, odkud byla šance odejít daleko na Západ. Některým se to nepodařilo – zabili je pohraničníci nebo se utopili.
Počasí jde z extrému do extrému – když neprší, je pro změnu pařák, takže zabíráme přilehlé posezení, rozložíme vařiče a během přípravy jídla alespoň trochu sušíme nepromoky, rukavice, prostě vše, co je potřeba. Sedělo by se dobře, ale jednak se zase povážlivě zatahuje, druhak nás stále čeká ještě pořádný kus cesty a přechod hranic určitě taky nějaký čas spolkne – jedeme dál. Pohled na široké koryto Dunaje je impozantní. Děláme ještě malou odbočku ke klášteru Mănăstirea Vodița, ale za chvilku už zase pokračujeme kolem Dunaje. Sledujeme monstrózní vodní elektrárnu Železná vrata, jejíž hráz funguje jako hraniční přechod do Srbska (a je naprosto ucpán desítkami kamiónů). My však pokračujeme po rumunské straně, obchvatem míjíme město Drobeta-Turnu Severin a přes Vânju Mare míříme k hraničnímu městu Calafat. Vlevo i vpravo od nás bouchají hromy blesky, ale zatím jedeme v suchu.
Už několik kilometrů před hranicemi objíždíme čekající kolonu kamionů (fakt bych se nechtěl živit jako řidič kamionu a trávit tu hodiny, dny,…). Pro obousměrný provoz tak zbývá volný jen jeden pruh a občas je vyhýbání s protijedoucími zajímavé, ještě že máme motorky. Horší je, že zase začíná pršet a ne úplně málo. To nejhorší se naštěstí přežene zrovna když se na benzince soukáme opět do nepromoků, ale i tak nás představa čekání ve frontě na hranicích moc netěší. Přechod do Bulharska je řešen mostem přes Dunaj, za který se navíc platí poplatek za průjezd. Motorky sice neplatí, ale protože pokladna pro výběr poplatku je prakticky součástí celnice, stejně musíme stát cca půl hodiny ve frontě (předjíždět si tady netroufáme). Samotný průjezd celnicí je pak už bleskový a na mostě nás vítá cedule Bulgaria. Koukáme, že na bulharské straně je fronta kamionů ještě podstatně delší, chudáci řidiči.
Na prvním možném místě zastavujeme, žhavím Booking a hledáme nějaké ubytování v Belogradčiku, kde bychom si chtěli prohlédnout tamní skalní útvary. Je po půl šesté, nabídka žádná sláva, nakonec rezervujeme Villa Jun Guest House ve vesničce Izvos nějaké 3km pod Belogradčikem. Trošku problém je, že mají uvedený check-in jen do 18:00, ale posílám žádost o změnu příjezdu na 19:00 (máme to ještě 70km) a doufáme, že tam někoho zastihneme. Hurá do sedel a za lehkého mrholení se vydáváme vstříc poslední dnešní etapě. Za 15 min vidím na navigaci, že došla zpráva přes Booking – zastavuji a kontroluji telefon – ubytování potvrdilo posunutí našeho příjezdu, tak sláva. Trošku mě znervózňují všudypřítomné brány s kamerami, které sice snad jen vyhodnocují „dálniční známky“, které jsou tu potřeba i pro většinu silnic 1. až 3. třídy a motorky ji mít nemusí. Některé z nich mi totiž navigace hlásí jako rychlostní radar. Tak snad nic nepřijde… Cestou začíná náš letošní fenomén, kdy minimálně dvakrát denně narazíme na spuštěné závory a čekáme na projetí vlaku. Závory tu navíc většinou obsluhují hezky po staru točením klikou – zajímavý pohled, který už u nás myslím k vidění moc není…
Před sedmou jsme konečně v Bělogradčiku a pohled na skály je pěkný i v tomto hnusném počasí a počínajícím soumraku. Snad budeme mít zítra štěstí a budeme mít šanci si to tu projít a něco i vidět. Teď už ale spěcháme k ubytování. Parkujeme před určenou adresou a za chvilku vychází paní majitelka. Na pokus o komunikaci v angličtině paní reaguje, že mluví jen rusky. No potěš, to bude horší než včera němčina v Rumunsku 🙂 . Ale i teď se mi nějaké ty vědomosti ze základky vybavují a domluva je celkem v pohodě. Ne že bych byl schopen něco složitějšího říct, ale alespoň rozumím. Platit můžeme v eurech, nějaké pivo paní má, ale večeře se dá sehnat prý jen v Bělogradčiku a tam se nám už nechce. Tak holt dojíme vlastní zásoby, alespoň toho povezeme míň. Součástí našeho zahradního domku je i pergola, kde vydržíme sedět do pozdních nočních hodin…
pondělí 22.8.2022 (Belogradčik, Prevala, Berkovitsa, Petrohan Pass, Sofia, Stob) 272 km
Ráno zjišťujeme, že naše doufání v lepší počasí zůstalo nenaplněno – zase prší 🙁 . Radar předvídá, že tomu v nejbližších dvou hodinách nebude jinak. Není tak kam spěchat, protahujeme snídani a stále za lehkého deště pak balíme motorky. Motohadry nám od večera moc neuschly a Peky má navíc slušně promočené i boty. Zjišťuji, že v jednom z kufrů mám menší jezírko, ach jo, to mi ještě chybělo. No nic, na dno dám pantofle, těm mokro nevadí. Taška, ve které mám v kufru věci, by měla být nepromokavá, tak snad se to nějak zvládne. Možná jsem jen včera během dne blbě zavřel víko a něco do něj přiskřípl, uvidíme později. Ve třičtvrtě na deset konečně vyrážíme, stále ještě mrholí, ale radar určitou naději dává. Přesunujeme se zpět k Belogradčiku a zastavujeme u vyhlídky na východní části skal. Jsme ohromeni – i přes ne pěkné počasí se nám naskýtá parádní pohled na zajímavé skalní útvary. Rozhodujeme se zkusit vyjet na kopec nad námi, zda bychom neviděli celou oblast z vyšší perspektivy. Dostáváme se na úzkou cestu s dvěma vyhlídkami, ale o mnoho výše nejsme. Vzhledem k tomu, že vše nad námi je utopeno v mlze, pokus o hledání vyšší cesty vzdáváme a zkusíme zajet k pevnosti na druhé straně města. Odtud by se dle mapy mělo dát vylézt na vyhlídku přímo na jedné ze skal. Úzkými uličkami se promotáme k parkovišti u pevnosti a už je tu hlídač a chce 5 leva. Když chci platit v eurech, tak se cena upraví na 5 EUR. Moc se mi to nelíbí, ale co už, leva jsme ještě nevyměnili a na skály se podívat chceme. Do pevnosti se ale taky platí vstupné a tady už jsme narazili – dá se platit jen v místní měně a karty neberou. Ale na parkovišti je prý bankomat. Tak jo, stejně jsme chtěli nějaké leva vybrat. Bankomat je ale z kategorie těch „zlodějských“ – nejprve se mě snažil přesvědčit o DCC směně z korun na leva v kurzu místo nějakých +/- 12,5 CZK za 15,3 CZK . Po odmítnutí DCC bankomat jako jedinou alternativu nabízí výběr s poplatkem 7.7% , což je sice pořád lepší než DCC, ale i tak zůstává nepříjemný pocit, že se nás tu snaží oškubat za každou cenu. No nic, jdeme tedy zpět k pokladně, která je trochu bokem, když Peky říká – ale vždyť tam všichni chodí bez placení! A fakt, v pevnosti se právě rozebírá pódium pro nějaký koncert, co se tam konal, vstup je otevřen dokořán, turniket odsunut na stranu a lidi vchází a vychází naprosto volně. Tak jo, když už jsme zaplatili dvojnásobek peněz za parkování + poplatek za bankomat, tak využíváme situace a jdeme jako ostatní, skoro i bez výčitek svědomí. Po projití pevnosti (což jsou v podstatě jen obvodové hradby) se skutečně po žebřících dostáváme na skalní vyhlídku a užíváme si tak další výhledy na tento unikátní přírodní komplex.
Je poledne a naskýtá se tak otázka, kde se najíme. Tady sice nějaká restaurace je, ale po předchozích zkušenostech se domlouváme, že raději najdeme něco po cestě. Rozhodli jsme se totiž, že náš dalším cílem budou Stobské pyramidy nedaleko města Blagoevgrad. Jedeme okrskami na Dolni Lom a Borovtsi, cesta je příjemná, sem tam vykoukne i sluníčko. Překvapuje nás, že prakticky před každou zatáčkou je omezená rychlost na 40 km/h a místní to striktně dodržují, výše pokut asi bude nezanedbatelná. Hlad se hlásí čím dál tím víc, projíždíme ale jen malými vesničkami a nějaká restauračka nikde. Uděláme si tedy malou zajížďku a sjíždíme do města Berkovitsa. Hned na začátku míjíme něco jako bistro, ale zkusíme najít něco klasičtějšího. Projíždíme ulicemi, ale nikde nic. Až dojedeme k malému náměstíčku, kde vypadá, že nějaká restauračka je, ale náměstí je uzavřeno pro dopravu a museli bychom nechat motorky bez dozoru na rušné ulici. Zkusíme tam projet z druhé strany, ale končíme mezi paneláky v zákazu vjezdu. Tak nic, Garmin ukazuje, že jsme projeli kolem nějaké pizzerie, tak zajedeme tam. Bohužel z pizerie se vyklubala cukrárna, ale alespoň nám slečna poradila, že o pár ulic dále je dobrá restaurace, kam se dostaneme i s motorkami. No najít se nám ji podaří až na druhý pokus, ale vyplatilo se. Zvenku nic moc, ale na dvoře pěkná zahrádka dokonce s potůčkem, dá se platit i kartou a jídlo bylo dobré.
V průběhu pozdního oběda jsme přes Booking našli ubytování Guesthouse Argacho, přímo v městečku Stob, jen kousek od pyramid. To bychom při troše štěstí mohli stihnout prohlídku ještě dnes. Posíláme rezervaci, obratem přijde potvrzení, ale bohužel prý není možnost parkovat uvnitř. Ptám se, jestli je to bezpečné – prý obvykle není problém, ale uvnitř je to lepší 🙂 . To nás moc neuklidnilo, ale je prý možnost dostat motorky do dvora, jen je tam úzký, strmý vchod a záleží na velikosti a váze motorek – no, uvidíme na místě…
Nejprve tam ale musíme dojet, je po třetí a my vyrážíme směr Sofia. Před námi je Petrohan Pass a taky šedočerné mraky – za každou serpentinou čekám, kdy už přijde déšť, ale nakonec máme štěstí – nahoře je sice mlha, že by se dala krájet, ale neprší. Jak ale postupně klesáme, vidíme, že nás déšť stejně nemine – v dálce vidíme Sofii obklíčenou bouřkami z obou stran. Čím víc se blížíme k hlavnímu městu, tím víc vidíme blesků. Sofii míjíme po obchvatu jen v lehkém mrholení a začínáme doufat že bychom mohli mít štěstí – ten nejhorší sajgon je vlevo od nás nad městem, vpravo je sice taky bouřka, ale naše cesta vede středem, kde to vypadá lépe. Tak ne, během chvíle vjíždíme do slušného slejváku. Než je možnost k zastavení na odstavné ploše před tunelem, jsme zase durch mokří. V silném dešti ale i tak navlékáme nepromoky, aspoň nás trochu zahřejí. Bouřkou projíždíme celkem rychle, ale zažíváme i jednu prekérku, kdy auto přede mnou prudce brzdí a vzápětí vjíždí do odhadem 10cm hluboké laguny, která se vytvořila přes všechny pruhy dálnice. Stačím jen zapnout výstražný blinkry, najet do levého, kde to vypadá že je vody méně a modlit se. Uf, dobře to dopadlo, projeli jsme oba bez problému. Po nějaké době, kdy už to vypadá, že další déšť nehrozí, sundáme nepromoky. Citelně se zase oteplilo, tak snad aspoň trochu jízdou vysušíme mokré motooblečení.
K ubytování přijíždíme před půl sedmou, zdravíme se s velmi přátelským majitelem Petarem a jeho ženou Taniou. Obhlížíme ono parkování – jde o to že dvůr je výškově o metr níže než vchod a musíme se tam dostat úzkým prudkým sjezdem z leštěných kamenů. Dole je navíc jen úzký chodník, na kterém se nedá otočit, takže dolů musíme motorky spustit pozpátku, abychom zítra mohli vyjet popředu. Jdeme do toho. Dolů to jde celkem dobře – jeden sedne na motorku a pomalu couvá (i když i já se svými 190-ti cm jsem v bodě zlomu dosáhl na zem jen špičkami), druhý zezadu jistí, ale nahoru to bude horší. A jestli zaprší a dlažba bude klouzat, tak to bude ještě sranda.
úterý 23.8.2022 (Rila, Sofia, Elin Pelin, Ognianovo, Zlatitsa, Beklemeto Pass, Archa svobody, Kazanlak) 422 km
Během noci mě několikrát budí zvuky procházejících bouřek a taky mě v hlavě šrotuje, jak se nám bude vyjíždět po mokrém chodníku, takže se moc nevyspím. Na půl osmou máme domluvenu snídani, ale klidně jsme si mohli přispat – venku leje. Horší ale je, že Pekymu není moc dobře a po snídani se mu ještě přitížilo – je mu dost zle od žaludku a motá se mu hlava. Tania přinese nějaké místní léky, zkoušíme podle účinné látky najít českou alternativu, protože u léků není leták a neznáme dávkování, ale moc se nám nedaří. Nakonec si vezme 2 tabletky a přesouváme se zpátky na pokoj. Dáme si ještě nějaký čas pauzu a uvidíme, co to sním udělá.
Kolek půl jedenácté Peky usoudil, že už mu je lépe a je schopen jet na motorce. Mezitím i přestalo pršet a můžeme tak zahájit operaci „výjezd ze dvora“. Dlažba je mokrá a tedy kluzká, nesmí se jet moc vlevo, protože vezmeš řidítkama křídlo vrat, které se otvírá dovnitř a jeden člověk ho musí držet, aby se nezavíralo. Nemůžeš ani moc vpravo – tam zase vezmeš motorem sokl schodů. A nemůžeš do stupaček, protože musíš projet rámem vrat, ve kterých navíc visí dřevěný štít, který tak musí další člověk držet zvednutý. Takže operace pro 4 lidi 🙂 . První je na řadě Peky. Petar nahoře drží štít, Tania přimáčklá ke zdi drží otevřená vrata a já jistím Pekyho od schodů 🙂 . Peky se rozjíždí … a elegantně se přehoupne nahoru. Teď je řada na mně, nervózní jsem až na půdu – úplně vidím jak Petarovi zbořím schody, poškodím dlažbu, nebo mi to v půlce chcípne a převrátím se i s motorkou na Taniu, holt trémista. Ale proběhlo to s lehkostí jako u Pekyho. Sakra a to jsem z toho byl tak vyklepanej 🙂 .
No nic, loučíme se Petarem a Taniou a po osychající silnici jedeme k Rilskému klášteru, kam dorazíme o půl dvanácté. Platíme parkovné 5 leva za oba, vstup do areálu kláštera se neplatí. Po chvilce vylézá i slunce a můžeme si tak dosytosti prohlédnout toto pěkné místo. Vystoupáme i do přilehlé věže (tady už se vstup platí) a , ač nevěřící, zapalujeme v chrámu svíčky s tichou prosbou o lepší počasí, co kdyby to pomohlo…
Čas pokročil a my zhruba po hodině vyrážíme dál. Vzhledem k počasí, kdy tedy zrovna teď je nad námi jasno, ale radar ukazuje na jihu v horách spoustu bouřek, rozhodujeme se pro přesun do severní části Bulharska, s tím, že bychom se tím přiblížili k oblasti, kde bychom chtěli vidět Buzludžu, průsmyk Šipka, Trojan pass,… Což znamená návrat k Blagoevgradu a dálniční přesun k Sofii. Stejně jako včera, i dnes je nad Sofií černo, ale zatím neprší. Město objíždíme ze severu po obchvatu a sjíždíme na silnici č. 6 na Pirdop. Máme už dost hlad, žádná restaurace v dohledu, navíc se pro změnu před námi začíná zatahovat a blýskat. Když začnou padat první kapky, zastavuji a chceme zase navlékat nepromoky. Vidíme ale, že vpravo už je jasněji a po konzultaci s radarem se rozhodujeme zahájit obchvat bouřky zprava, najít nějaké místo na jídlo a nechat tak mezitím bouřku odejít z naší trasy 🙂 . Sjedeme z hlavní silnice na Elin Pelin a Lesnovo, kde vidíme, že jsme udělali moc dobře – na silnici jsou laguny a ve vesnici se na cestu valí voda přes víka kanálů. To muselo být velký. Ztěžuje to ale hledání místa, kde bychom si mohli uvařit. Nakonec nám pomohl můj Garmin, ne tedy, že by ukázal piknikové místo, ale poslal mě „zkratkou“ přes vesnici na zarostlou polní cestu. A když jsme tou vesnicí projížděli, narazili jsme kryté posezení se stolem a lavicemi v nějakém jakoby parku. V okolí nikdo – rozhodnuto, to je naše obědové místo. Nabízím Pekymu, jestli nechce žaludek otestovat místo instantními těstovinami raději Club oplatky, ale hrdě odmítá – asi už je mu fakt líp 🙂 .
Cca po hodině sedáme znovu do sedel, míjíme přehradu Ognianovo a pár km před městem Zlatitsa se napojujeme na původní trasu. V blízkosti města Klisura se začínají otevírat pěkné výhledy na hory severně od nás, některé mají sice vrcholky v mracích, ale i tak ve mně klíčí myšlenka, jestli neudělat odbočku a projet si Trojan pass (někdy označovaný jako Beklemeto pass) alespoň z jedné strany. Nahoře je navíc památník Archa svobody, což by mohlo být pěkné zpestření dnešního víceméně nudného přejezdu. V Karnare tedy zastavujeme a probíráme to s Pekym. Koukáme na Booking na možnosti ubytování v okolí a jako obvykle je to bída. Jako rozumná volba se jeví hotel Diamond s podzemní garáží ve městě Kazanlak. Je to hned pod cestou na Buzludžu a Šipku a taky tam snad najdeme nějaký podnik, kde si dáme rozumnou večeři a konečně i čepované pivo. Se zajížďkou na Archu svobody to máme nějakých 130km. Je půl šesté, to bychom mohli dát ještě za světla nebo za lehkého šera – jdeme do toho. Posílám rezervaci do Kazanlaku a vyrážíme konečně na první trochu vyšší průsmyk. Začínají první serpentýny a my stoupáme po sice rozbité, ale povětšinou prázdné silnici. Když se blížíme k vrcholu, začíná být jasné, že z výhledů nic moc nebude – vršek je zahalen mraky a mlhou. V jednu chvíli z mlhy nahoře před námi vykoukne část nějakého obřího betonového objektu – to musí být ona Archa svobody. Přímo z průsmyku k ní vede odbočka na hubenou silničku. V husté mlze potkáváme stádo koní a když zastavím na focení, míjí nás nadšeně mávající dvojice na nějaké krosce. Potkáváme se s nimi později přímo u památníku. Je to místní pár, holčina nechce věřit, že jedeme až z Česka na motorkách, prý že musíme mít úplně rozbité nohy 🙂 . Říkám „co nohy, ty jsou v pohodě – ale zadek bolí!“ Smějeme se, popřejí nám šťastnou cestu a zase mizí, že prý je tu zima. To teda mají pravdu, navíc tu dost fouká. I tak si to ale užíváme, má to tu zajímavou atmosféru. Uděláme nějaké fotky a protože výhledy tu dnes fakt nejsou, vydáváme se na zpáteční cestu dolů pod průsmyk.
Sotva se napojíme opět na hlavní trasu (do Kazanlaku to teď máme nějakých 70km), vidíme, že řeči, jak jsme dnes pěkně ujeli dešti byly předčasné – jedeme přímo do prostřed slušné bouřky. Na kraji města Sopot navlékáme nepromoky a za chvilku už nás bičují proudy vody a silný vítr. Naštěstí jsme tím za cca 10km projeli a zbytek cesty do Kazanlaku už proběhl v pohodě. Těsně před městem dokonce na jednom z kopců v dálce vidíme monument Buzludža – náš zítřejší cíl. Snad budeme mít štěstí a uvidíme ji lépe než Archu svobody.
Ubytování vypadá OK, dáme motorky do podzemních garáží a vydáváme se sehnat něco k večeři. Recepční nás posílá do prý nedaleké pizzerie – proč ne. Jediný problém je v tom, že jak jinak – venku právě začalo pršet a my jsme v trikách a kraťasech 🙂 . Těch dvěstě metrů jsme tak nějak přeběhli a doufáme, že než dovečeříme, pršet přestane. No, i když jsme odchod oddalovali jak jsme mohli, po jedenácté už nám v pizzerii poněkolikáté naznačili, že fakt zavírají a museli jsme ven. Dosáhli jsme tak jen toho, že zatímco předtím „jen“ pršelo, tak teď leje jak z konve. Chvilku rekognoskujeme okolí z kryté předzahrádky, ale tady nic nevymyslíš – holt to proběhneme i zpátky. Nyní už to bylo s o hodně většími následky – jsme prostě durch. Přes noc tak sušíme mimo standardní motovýbavy i civil, snad to do rána uschne…
středa 24.8.2022 (Buzludža, Šipka pass, Drjanovski manastir, Draganovo, Ivanovo) 254 km
Ráno je naštěstí pěkně, jen na vrcholcích nedalekých hor se drží mlha. Jdeme sehnat něco k snídani a potom lehce projít nedaleké centrum Kazanlaku. Jako první dnešní cíl máme návštěvu monumentu Buzludža na nedaleké stejnojmenné hoře. Bohužel v místech, kde leží, je stále největší koncentrace mlhy. Takže s odjezdem nespěcháme a vyčkáváme na lepší počasí. Po desáté už ale musíme opustit pokoj, tak balíme motorky, zajedeme ještě do města dotankovat a vydáváme se směrem na Kran, za kterým konečně odbočujeme na Buzludžu.
Cesta se serpentýnami prudce stoupá, vede převážně lesem, takže bez výhledů. Udělat si fotku s Buzludžou v pozadí byla v podstatě jedna z mých hlavních motivací k návštěvě Bulharska, proto doufám v zázrak v situaci s mlhou, ale marně… Zatímco dole je krásně jasno, jakmile vystoupáme k hranici nějakých 1250 mnm, vjíždíme do mlhy, která už jen houstne a houstne. Na fotky můžu zapomenout, i na horním parkovišti není vidět vůbec nic. Obrysy monumentu se pomalu noří z mlhy až když přicházíme téměř k němu, horní část není vidět vůbec… No nic, přírodě neporučíš. Obejdeme si to, koukneme na infotabule u bývalého vchodu a protože je tu fakt dost nevlídno (mimo mlhy i silný vítr a mrholení), velíme k ústupu. Od Buzludži sice vede zkratka přímo k vrcholu Šipka passu, ale chceme si celý průsmyk i projet, takže jedeme stejnou cestou zpět na hlavní silnici. Na vrchol Šipky je to takto cca 35km, tak třeba se počasí umoudří alespoň tam. Oproti Trojan passu i Buzludže má Šipka pass relativně kvalitní povrch a zezačátku jsou i nějaké výhledy, takže se dá i slušně svézt.
V sedle nás ale vítá stará známá mlha. I tak vyjedeme až na horní parkoviště a vyšlápneme si schody k památníku na vrcholu. Viditelnost je podobná jako na Buzludže, ale tady alespoň nemrholí. Prohlédneme si okolí památníku s několika děly a pomalu se vracíme k motorkám. Kousek pod námi je památník Aleksandra II, Cara osvoboditele, zastavujeme tu, uděláme fotku a řešíme co dál. Zajíždět někam dál do Bulharska už nemá cenu a vzhledem k tomu, že v příštích dnech by mělo být v Rumunsku +/- bez deště, přemýšlíme, že bychom se přesunuli tam a konečně projeli tu začarovanou Transalpinu. To znamená, že dnes bychom dojeli někam k hranicím BG/RO, zítra pak přesun Rumunskem k Transalpině, v pátek hezky v klidu projet Transalpinu a pak nějak namyslet cestu domů. Na západní části hranice mezi Bulharskem a Rumunskem, kterou tvoří Dunaj, jsou jen dva mosty (cca 200km od sebe) a několik trajektů. I když by nás lákal zážitek z trajektu, nechceme být závislí na jeho jízdním řádu a volíme opět most, tentokrát u města Ruse – Giurgiu.
Využíváme toho, že v okolí památníku jsou rozmístěna další děla, některá i polozakopaná a můžeme si tu tak v relativním ústraní uvařit něco k snědku a zároveň počkat, jestli se třeba mezitím nerozfouká mlha. Bohužel, i když tu strávíme hodinu a půl, situace se vůbec nezměnila. Tak holt někdy příště, no… Je po půl třetí a my se vydáváme dále na sever. Stačí sjet o 150 výškových metrů níže a je po mlze. Objíždíme Gabrovo a kousek před městem Drjanovo odbočujeme ke stejnojmennému klášteru. Parkujeme tentokrát zdarma u zadní části kláštera. Do areálu se dostaneme po dřevěné lávce přes říčku a malým zadním vchodem. Na rozdíl od Rilského kláštera tu venku k vidění moc není a tak za slabou půl hodinku máme vše prohlédnuto. Peky ale zjistil, že nedaleko by měla být jeskyně Bačo Kiro a jdeme se tedy podívat i tam. Je docela slušné vedro a jak s sebou celou dobu tahám bundu s helmou, jsem už teď celkem propocenej. Po výstupu k jeskyni zjišťujeme možnosti její prohlídky – protože ale jednak nemáme dost místní hotovosti na vstupné, druhak už jsou čtyři hodiny a třeťak jsem už splavenej tak, jako bych skočil komplet oblečenej do bazénu, prohlídku vzdáváme.
Vracíme se zpět k motorkám, žhavíme Booking a hledáme nějaké ubytování v okolí Ruse, ať už na bulharské, nebo rumunské straně. Je to bída, ale nakonec bereme Guesthouse ve vesnici Ivanovo. Je to jen pár km před Ruse a navíc jsou nedaleko skalní kostely zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Vyrážíme, v cíli bychom měli být kolem sedmé večer, snad tam najdeme nějakou restauračku, nebo alespoň otevřený obchod. Projíždíme Veliko Tarnovo, což by mělo být extra pěkné město, ale v dnes už na prohlídku nemáme morál, takže obligátní „jindy“. Bohužel záhy zjišťujeme, že silnice na Ruse je hlavní mezinárodní tah a dostáváme se do souvislé kolony kamionů. Předjíždět se nedá a tak po několika kilometrech z hlavní sjíždíme a zkoumáme možnost, zda se to nedá vzít nějak „prdelama“. Garmin se brání, ale Peky na telefonu přes mapy.cz nějakou cestu našel. Ale prodloužil by se tím o víc než o hodinu dojezd a možná bychom tak dojížděli po tmě. Mně se do toho moc nechce, ale Pekymu svítí oči – tak jedeme. Motáme se městem Gorna Oryahovitsa, kde nás na snad 15 minut zdrží závory a pak už začíná jízda po tankodromu bulharského venkova. V jednu chvíli u vesnice Gorski Goren Trambesh narážíme dokonce na značku silnice uzavřena, ale to Pekyho nerozhází a jedeme dál. Doteď sice špatná, ale přesto stále silnice mizí a mění se v polozarostlou stezku přes nějaký háj, nebo co. Je vidět, že když se příroda nechá, tak si rychle bere zpět, co jí civilizace sebrala. Je to ale zábavná změna a těch 5km kiláků kličkování mezi větvemi nás fakt baví. U Tsarski Izvor se zase napojujeme na standardně rozbitou silnici snad páté třídy a následující desítky kilometrů projíždíme až neuvěřitelně zanedbanými a opuštěně působícími vesnicemi. Tady je zjevně hodně chudý kraj…
Do Ivanova přijíždíme kolem půl osmé. Trošku máme problém s nalezením „našeho“ Guesthousu, nakonec se s pomocí místního podařilo. Musel dokonce majitele vzbudit. No, ubytování je hodně skromné, hlavně koupelna, ale na jednu noc to vydržíme. Ptáme se jestli se tu dá někde navečeřet – prý ne, ale je tu alespoň obchod. Zavírá ale v osm, tzn za 6 minut. Hm, je to 500m, to dáme i pěšky 🙂 . Stihli jsme to (nakonec měl otevřeno do půl deváté), koupili jsme pivo a jídlo na večeři i snídani a po malém bloudění dorazili zpět na Guesthouse. Majitel se ukázal být hodně „společenský“ a byť neuměl jinak než bulharsky, mermomocí se chtěl s námi bavit. Nasáčkoval se nám k večeři a spustil. Nejprve pomocí Google překladače v mobilu, s postupujícím časem už mluvil jen bulharsky. Z všeobecných otázek odkud a kam jedeme, jak se žije u nás a tady, posléze přešel do přednášky o historii Bulharska, o náboženství a atd, atd a my s Pekym seděli a ze slušnosti přikyvovali hlavami, protože jsme rozuměli stěží třetině jeho monologu. Po asi hodině mě blesklo hlavou, že jsme vlastně v Bulharsku a možná bych tou hlavou neměl kývat ale vrtět, ale asi by to stejně nepomohlo 🙂 . Když nám došlo nakoupené pivo, použili jsme to jako záminku, že jsme unavení (ne že bychom nebyli) a raději se pakovali spát…
čtvrtek 25.8.2022 (Ivanovski skalen manastir, Ruse, Milcovățu, Pitești, Râmnicu Vâlcea, Novaci) 344 km
Ráno jsme posnídali raději uvnitř, nahážeme věci na motorky a jedeme se kouknout do nedalekého kaňonu Rusenski Lom na výše zmiňované skalní kostely – Skalní klášter svatého archanděla Michaela. Vysoko ve skalách mniši zvětšili přirozené jeskyně a proměnili je v kostely a klášterní cely. Kdysi bylo údajně osídleno až 60 jeskyní v celém údolí, ale část podlehla běhu dějin a hlavně osmanským nájezdům. V šesti kostelech se ale dochovala i nástěnná výzdoba. Přístupný je jen kostel Matky Boží a protože se tu dalo platit eury (5€ za 2 lidi), absolvovali jsme i prohlídku s průvodcem, který nám v angličtině pověděl o historii a popsal starobylé fresky na zdech a stropě. Jsou to sice jen 3 místnosti, ale bylo to rozhodně zajímavé. Po prohlídce se ještě vydáváme na nedalekou vyhlídku, kde se kocháme krásnou přírodou a pomalu se loučíme s Bulharskem.
Teď nás čeká přesun do Ruse, kde natankujeme a vydáváme se k hraničnímu mostu. Na bulharské straně zbytečně čekáme ve frontě (naštěstí malé), protože byla zřejmě jen na platbu mýta přes most, které motorky neplatí a už vjíždíme na 2223m dlouhý most přes hraniční Dunaj. Přes celou délku mostu stojí v protisměru kolona, náš směr vypadá volný. Tak ne, kousek za mostem začíná cca třista metrová kolona (ve třech pruzích) před celnicí i v našem směru. Je vedro, skoro poledne, moc se nám tu stát nechce, ale nevíme jak to tu mají s předjížděním, tak raději spořádaně čekáme. Těch 40 minut strávených na prudkém slunci nám připadalo nekonečných, ale nakonec jsme těsně před dvanáctou úspěšně v Rumunsku.
Dnešní cíl dojet pod Transalpinu stále vypadá časově splnitelný, nemusíme ani jet hned po dálnici a tak z Giurgiu jedeme po DN5B na Vlașin. Tam nás u silnice zaujme krásný kostelík, zastavujeme na fotku a domlouváme se, že pokud narazíme na nějakou hospodu, zastavíme na oběd. Pokračujeme na DN61 a už notně vyhladovělí dojedeme až do Vânătorii Mici, kde mě navigace vede na nedalekou dálnici – nebráním se, alespoň tam určitě natrefíme na benzinku, kde se bude dát najíst. Tak se i stalo, mají sice jen různé bagety a sendviče, ale aspoň je umí ohřát.
Na dálnici zůstaneme ještě cca 70km, ta pak v Pitești náhle skončí kruháčem a monstrózní zácpou. Kilák k dalšímu kruháči popojíždíme asi 15 minut, dalších pár kilometrů pak popojíždějící kolonu předjíždíme protisměrem. Pak se ale provoz v protisměru zvětší a už to moc nejde. V našem směru se kolona změnila v jedoucí a předjíždění nemá moc cenu – udělá se kolona za pomalým kamionem, my ji postupně s větším či menším rizikem přeskákáme, minutu jedem volně a dojedeme další a pak další a další. Vzdávám to a jedeme v koloně, naštěstí mimo prudčích stoupání i kamiony udržují konstantní rychlost 90km/h obec neobec.
I tak jsem ale rád, když v Râmnicu Vâlcea tuto frekventovanou silnici opustíme a zamíříme po DN67 na Horezu. Ještě předtím ale zastavíme a protože se blíží pátá hodina, jako obvykle žhavíme Booking a hledáme ubytování. Nacházíme Pensiunea Ileana v Novaci, přímo na úpatí Transalpiny, takže posíláme rezervaci a vyrážíme. Až do Horezu je cesta nezáživná, protože se jede téměř souvisle navazujícími vesnicemi. V Horezu dotankujeme a bereme to menší ale záživnější DJ665 až do Novaci. Platíme ubytování (35€ za oba), kývneme na nabídku snídaně (15€ se nám sice zdá poněkud hodně, ale co už, třeba nás zítra překvapí). Večeři nám ale neudělají, naštěstí půl kilometru odtud je prý dobrá restaurace, kam se po nutném osprchování hbitě přesouváme. Jídlo dobré, pivo čepované (i sem už ale dorazila „móda“ 0,4 sklenic), takže spokojenost. Na cestu do pensionu si ještě bereme 4 lahváče, nějak jsme se tu rozpili 🙂 . Večer se pak domlouváme, že by byla škoda už zítra mířit k domovu a zkusíme po Transalpině zajet i na Transfăgărășan, alespoň k tunelu a k domovu zamířit až v sobotu…
pátek 26.8.2022 (Transalpina, Poiana Sibiului, Transfăgărășan, Cârțișoara) 294 km
V osm se přesouváme dolů na snídani, no čekali jsme za ty peníze víc, ale nutno říct, že jsme to stejně nezvládli všechno sníst. Hlavní ale je, že je krásně – nebe vymetené a my se těšíme na Transalpinu. Takže rychle věci na motorky a vyrážíme. Hned za koncem vesnice začíná stoupání a my si užíváme první výhledy a zatáčky. Občas zastavíme na focení, je to tu opravdu pěkné. Posléze dojedem do sedla Pasul Urdele, kde děláme trochu delší pauzu. Já se mimo jiné škrábu do nejvyššího místa sedla pro lepší záběry a taky pro alespoň jednu letošní rumunskou kešku 🙂 . Pěkně tu fučí a je docela kosa, přeci jen jsme ve výšce přes 2200m.
Všude tu potkáváme auta účastníků „rallye“ Gumbalkan 2022 – některá jsou fakt zajímavá 🙂 . Sotva vyjedeme ze sedla, už zase stojíme a fotíme – je znát, že jsme letos zatím takhle fotogenická místa neprojížděli a když jo, tak byla zakrytá mlhou. Takže jsme lační po kochacích scenériích a užíváme si to – potkáváme stáda ovcí, oslíky,… Není divu, že jsme od rána ujeli jen 40km a je skoro poledne. Jižní část Transalpiny po osadu Obârșia Lotrului je opravdu mnohem, mnohem hezčí, než severní část, kterou jsme jeli před šesti lety. Ta je sice hodně příjemná na svižnou jízdu, ale protože vede lesem, je prakticky bez výhledů. Na hrázi přehrady Lacul Oașa ani nezastavujeme. Částečně proto, že je tu spousta lidí a také proto, že ještě máme v paměti následky, když jsme si tu před šesti lety dali všichni langoše se smetanou, které nás všechny neúprosně prohnali…
V úseku od přehrady k Sebeș je vidět, že i tady v minulých dnech hodně pršelo. Je tu pár míst, kde došlo buď k sesuvu půdy a bahna na silnici, nebo ji zrovna opravují a následky jsou v obou případech stejné – projeté koleje v bahně a musí se opatrně, protože to slušně klouže. Při průjezdu vesničkou Tău Bistra narážíme na restauraci a protože už hlady šilháme, zastavujeme a jdeme vyzkoušet rumunskou gastronomii. Sedíme venku nad jezerem a nebýt spalujícího slunce, tak je nám fajn. Jídlo nám sice donesli až skoro po hodině, ale alespoň to bylo dobré. Na odchodu jsem ještě neodolal a vyfotil se s pravým bačovským kabátem, které tu taky prodávali.
Pokračujeme po DN67C, ale ve vesnici Dobra odbočujeme na DJ106E – chceme se co nejvíc vyhnout hlavnímu tahu a jedeme zkratkou „prdelama“ na Săliște. Hned za Dobrou začínají stoupající serpentýny, ve kterých je silnice pokryta naplaveným bordelem z předešlých dešťů, párkrát i celkem bruslím. Vystoupáme o více než 400m výš a dostáváme se na jakousi náhorní plošinu. Po uzounkých silničkách projíždíme až nečekaně pěknými a upravenými vesničkami – člověk by ani nevěřil, že je v Rumunsku.
V Săliște se už ale napojujeme na dálnici A1, abychom se cca 15km obchvatem vyhnuli městu Sibiu. Za ním ale dálnice končí kolonou, ve které se musíme prokousat dalšími 35km k odbočce na DN7C – začátku Transfăgărășan. Na stejné benzince jako před šesti lety doplníme benzín i pití (je brutální vedro) a hurá na Transfăgărășan.
Minule nám tu pršelo, ale letos si v rámci dost silného provozu můžeme sem tam vychutnat i jízdu. Celou dobu mám oči na stopkách, jestli tady nepotkáme medvěda, ale nemáme štěstí. Na focení to až tak moc není, protože už je půl páté a polovina údolí tak leží ve stínu. Po několika fotících zastávkách, kdy se s Pekym rozdělujeme, se potkáváme nahoře těsně pod tunelem. Po chvíli se ale opět rozdělíme, s tím , že se potkáme na druhé straně tunelu – chtěl bych ještě sjet k tamnímu vodopádu. U placených parkovišť těsně před tunelem vládne pořádný blázinec – všude plno lidí aut a motorek. Rychle pryč odtud. Na druhé straně už je to v pohodě, pomalu klesám a po pár zastávkách dojíždím k vodopádu Capra.
OK, je šest hodin – nejvyšší čas začít řešit ubytování. No jo, on tu ale není signál. Sjíždíme tedy o pár zatáček níže, kde na malém parkovišti jako opět projíždíme Booking a hledáme, kde dnes složíme hlavu. Když jsem se díval odpoledne, tak tam těch ubytování bylo o hodně víc, holt nejsme jediní, kdo chce večer bydlet. Cestou jsme dole viděli i nějaké chatky, takže záložní plán by byl, ale není špatný jet najisto a taky by se nám hodila restauračka, nebo alespoň obchod – máme hlad a nulové zásoby 🙂 . Nakonec podle dobrých recenzí bereme 3-lůžkový pokoj ve vesnici Cârțișoara. Na místě pak zjišťujeme, že jsem nějak přehlídl, že je tu sdílená koupelna a WC, ale vypadá to, že v přízemí jsme ubytovaní sami, tak to jednu noc vydržíme. Ptáme se domácích na možnost večeře – restaurace tu prý není, ale nedaleko je alespoň obchod, kde nakoupíme pevné i tekuté potraviny a do noci pak sedíme na terase ve dvoře penzionu. S tou sdílenou koupelnou jsme to odhadli špatně – když si Peky chtěl odskočit, zjistil, že koupelnu a tím pádem i WC zabrali děti hostů ubytovaných v horním patře a byly tam hooodně dlouho 🙂 .
sobota 27.8.2022 (Sibiu, Deva, Orțișoara, Cenad, Budapest, Győr) 735 km
Ráno odjíždíme bez snídaně – tu si dáme až na nedaleké benzince. Dnes nás čeká už jen nudný přesun k domovu. Máme trochu obavu z včera ucpané silnice k Sibiu, ale dnes to jede vcelku bez problému. U Sibiu pak najíždíme na dálnici A1 a hltáme kilometry. Děláme jen krátké pauzy na pití a tankování. U města Timișoara pak řešíme, kterým přechodem přejet do Maďarska – nechce se nám stát v tomhle pařáku v případné koloně na dálničním přechodu. Podle dopravní mapy v Google mapách nejlépe vychází přechod, kterým jsme do Rumunska před týdnem vstoupili, takže opouštíme dálnici a přes městečko Orțișoara míříme na Sânnicolau Mare a přechod Cenad – Kiszombor. Na čáře je menší fronta, tak se způsobně řadíme, ale po chvilce celníci otevřou další pruh a nastane chaos, kdy se všichni snaží různě přejet do volnější řady. Někteří řidiči byly venku z aut a tak ve frontě propuká anarchie. Někteří se snaží předjet i nás a tak ztrácím nervy, taky vyrážím a nacpu se za auto hned u závory, Peky vzápětí za mnou. Za 5 minut jsme v Maďarsku – tak to vyšlo pěkně. Někdy je holt dobré mít ostřejší lokty.
Za Makó najíždíme na maďarskou dálnici M43, u Szegedu pak uhneme na o poznání frekventovanější M5. Máme už solidní hlad (je půl čtvrté a my ještě nejedli), tak mimo tankování dáme na benzince obligátní bagetu a řešíme situaci před námi. Informační cedule na dálnici i google mapy ukazují hned několik kolon s celkovým zpožděním víc než hodinu jen na úseku do Budapešti. Silnice kolem dálnice jsou ale plné taky, tak se domlouváme na pokračování po dálnici a uvidíme, jak se to vyvrbí. Následující kilometry jsou ve stylu chvilku to jede v pohodě, pak se prudce brzdí do stojící, nebo pomalu jedoucí kolony, která nemá žádný zjevný důvod (žádná nehoda nebo uzavřený pruh a pod). A takhle se to opakuje stále dokola. Po celodenní jízdě je to dost unavující a to nejen pro nás, jak vidíme z nebezpečných situací kolem nás, kdy několikrát auto nalepené na kufr jiného málem nedobrzdí při dalším zpomalení provozu. Je skoro půl šesté a my jsme stále pod Budapeští… Rozhodujeme se, kam vlastně chceme dnes dojet. Já bych to sice asi dojel +/- v pohodě až domů, ale Peky to má podstatně dál (hlavně časově) a taky už jsme dost unavení a hladoví. Navíc je sobota, tak není nutné to hnát do extrémů. Zkusíme tedy najít nějaké ubytování mezi Budapeští a Győrem. Ale ouha, o víkendu jsou téměř všechna rozumná ubytování plná a několikrát po sobě se nám stane, že když už nějaké ubytko v aplikaci najdeme, tak při rezervování nám Booking zahlásí, že je vyprodáno. Nakonec se chytneme v hotelu Corvin v Győru.
Ubytování bychom měli, ještě se k němu ale musíme dostat. Situace v Budapešti se mezitím ještě zhoršila a červeně svítí celý obchvat i okolní ulice. Zkoušíme najít alternativní cestu venkovem ale smůla – v okolí není jediný most přes Dunaj a museli bychom se vracet až k Dunavecse, což je 80km zajížďka. Tak holt zpět na dálnici a uvidíme. A vidíme – jakmile najedeme na M0, dostáváme se do kolony, která postupně přeroste v monstrózní stojící zácpu. No nic, stát se nám nechce, najíždíme do odstavného pruhu a pomalu se suneme vpřed. Nemám z toho ale dobrý pocit, přece jen se mi nechce na konci dovolené řešit nějaké problémy s policií. Po pár km tak na Pekyho troubím a zkoušíme sjet do města. Nejsme jediní a tak spoléháme, že zahraniční řidiči v autech před námi mají Waze nebo jinou online navigaci a protáhnou nás městem s nejmenším zpožděním. To se i daří, za pár km najíždíme na relativně volnou M1 a něco po sedmé úspěšně zastavujeme před hotelem Corvin. Motorky dáme do dvora, trochu se zkulturníme a hurá do už nočního města. Po celodenní výhni padáme žízní a šilháme hladem. Recepční nám doporučuje dobrou restauraci nedaleko, ale zjišťujeme, že na nás je až moc dobrá – mezi hosty v oblecích a večerních róbách bychom moc nezapadli. Pokračujeme tedy do centra a zjišťujeme, že najít normální hospodu nebude jednoduché.
neděle 28.8.2022 (Bratislava, domov) 219 km
V rámci noclehu máme i snídani, čehož bohatě využíváme a v poklidu po půl deváté vyrážíme. Počasí se opět zhoršilo a vypadá to, že ani poslední den dovolené dešti neunikneme. Společně ještě jedeme na benzinku, ale překvapení – na Shellce nemají benzín. Divný, přesouváme se k další a tam to samé. No nic, nebudeme tu jezdit po městě, kdyžtak natankujeme až na Slovensku, tam bychom v případě potřeby oba dojet měli. Naše cesty se tady totiž rozcházejí – Peky míří na Medveďov a přes Slovensko pak okreskami na Severní Moravu, já to vezmu po dálnici na Bratislavu a po D2 na Brno, abych byl co nejdřív doma a mohl ještě kolem oběda vyrazit do Luhačovic za rodinou. Loučíme se, přejeme si šťastnou cestu a vyrážíme. Nakonec oba natankujeme ještě v Győru na MOLce, tam měli zjevně lepší zásobování. Kousek před Bratislavou začíná pršet a déšť se mě drží celou cestu až domů. To už mi ale náladu nepokazí a ani nevytahuju nepromok – to už dám bez zastavování 🙂 . Před domem parkuji těsně po jedenácté, letošní motodovolená je u konce…
I když to tak na začátku nevypadalo, tak jsme si tento mototrip užili. Škoda, že nám počasí neumožnilo vidět víc z Bulharska, obzvlášť Buzludža mě mrzí, ale to se holt nedá nic dělat. Trošku to naopak zachránila Transalpina, která mě opravdu nadchla, za mě lepší než Transfăgărășan. Jen toho medvěda jsme žádného nepotkali 🙂 . Najeli jsme cca 4000km (Peky, já o něco míň) a bylo to fajn!
Bolek
- Fotogalerie
- Video přímo na YouTube
Komentovat