Poslední dva roky jsem plánoval, že bych se rád podíval do Bulharska. Volný termín se naskytl začátkem srpna, ale okolnosti se nevyvíjely úplně příznivě. Tím, že jsem termín věděl až 14 dní předem, tak už všichni měli jiné plány a jel bych sám. A to se jednak doma nesetkalo úplně s pochopením a druhak jsem si ani já nebyl jistej, jestli chci jet fakt samotný. Tak jsme holt místo motodovolené jeli na dovolenou rodinnou a bylo to fajn. Červíček pochybností ale hlodal a jelikož jsem v práci dostal dovolenou i poslední týden v srpnu, varianta moto-Bulharsko znovu ožila. Jenomže opět bych jel sám a Mončin postoj k této variantě se nezměnil. No a do toho se ozvali Jana s Kamilem, že právě poslední týden v srpnu jedou na rodinnou dovolenou autem do Itálie do kempu ke Gemoně a jestli se nechceme přidat. To sice kvůli jiným okolnostem nešlo, ale Monču napadlo – tak jeď s nimi na motorce, můžeš si tam jezdit sám po horách a kdyby se něco stalo, budeš mít zázemí.
Hmm, to nezní špatně. Sice jsem v těch končinách už párkrát byl, ale Dolomity jsou pěkné vždycky a pořád tam jsou místa, která jsem nenavštívil. A protože mám po loňské sezóně bez pořádné motodovolené absťák, jdu do toho. Jana nakonec navrhla, že by si motorku mohl vzít i Kamil, s tím, že se třeba na nějaké odpoledne on, nebo Jana ke mně přidají, svezeme po okolí děcka,… Tak ok, tím pádem jedeme já s Kamilem na moto a Jana s děckama dodávkou, do které mimo obvyklých věcí vmáčkli navíc 5 kol, protože v plánu je mimo jiné i svezení po vyhlášené cyklostezce Pontebbana.
sobota 21.8.2021 (Judenburg, Klagenfurt, Tarvisio, kemp Lago 3 Comuni) 595 km
Tak jo, po deváté vyrážíme z Kupařovic, první sraz s dodávko-osádkou máme na poslední benzínce v Mikulově, další bude až u rozhledny Pyramidenkogel u Klagenfurtu. Hned za hranicí najíždíme na dálnici a míříme na Vídeň a dál k jihu. Kousek za Vídní nás zastavuje kolona. Jana volá, že je asi 2 kilometry za námi a Waze ji stahuje z dálnice na objížďku. Rychlá porada s Kamilem a protože se nám v tom vedru nechce poskakovat na ucpané dálnici, sjíždíme. Na prvním vhodném místě zastavujeme a na telefonech zjišťujeme aktuální dopravní situaci. Hmm, na dálnici pár km kolona, ale objet ji není moc kudy a i Waze by nás po 2 km objížďce po souběžné silnici hnal zase zpět. Nakonec se i za cenu lehké časové ztráty rozhodujeme to objet mimo dálnici a dáváme si tak trochu pauzu od dálniční nudy. Stejně jsme chtěli jet delší, ale o něco záživnější cestou po S6 na Semmering a Judenburg, tak holt přijedeme na místo srazu o pár minut později.
U Wiener Neustadt se tedy vracíme zpět na A2 a protože už je skoro jedna a já naposledy jedl v sedm 🙂 , zastavujeme hned na prvním odpočívadle na obědovou pauzu z vlastních zásob. Když si jdu do kufru pro pití, zdá se mi, že ho v té PETce je nějak málo – aha, ona se většina „nějak“ přesunula do volného prostoru kufru, kde tím vznikl pěkný rybníček. A na jeho dnu se pěkně rozmáčí vytištěné kopie COVID pasu a italského příjezdového formuláře. No nic, budu si muset vystačit s aplikacemi v mobilu. Mimo zmíněných papírů mám mokrej stan, reflexní vestu, nářadí, atd atd. Kdyby to byla čistá voda, tak čert to vem, ale tu lepkavou limonádu jsem z těch věcí dostával ještě pár dní. Tak jo, po vylití přebytečných tekutin z kufru a vyždímání postižených věcí pokračujeme na zmíněnou S6 a začali jsme stoupat k Semmeringu.
Zpočátku to pěkně odsípalo a ty dálniční zatáčky při 130-140km/h mají taky něco do sebe 🙂 . Později začaly přibývat různá dopravní omezení a taky se začala hlásit únava, takže jsme rádi zastavili v Scheifling na benzince. Z plánovaného kafe nebylo nic, protože mají kvůli covidu zavřenou venkovní zahrádku. No nic, dáme si ho až pod rozhlednou, k ní nám zbývá nějakých 90km. Jana s děckama tam jsou nakonec o nějakých 40 minut dřív a tím i po jídle. S Kamilem dáme polívku (mimochodem vynikající) a společně se rozhodujeme, že vzhledem k už pokročilejší hodině, návštěvu rozhledny tentokrát vynecháme. Všichni jsme už nahoře v minulosti byli a nikomu z nás se nechce stavět stany potmě. Využívám toho, že děcka si ještě objednávají zmrzku a vyrážím si k rozhledně udělat aspoň nějakou fotku.
Ze stejného důvodu pokračujeme až na italské hranice po dálnici, u Tarvisia pak sjedeme na silnici SS13 a posledních 70km zdoláváme po státovkách a okreskách. Do kempu Lago 3 Comuni dojíždíme před půl devátou (pár minut po nás i Jana s děckama), což znamená, že po vyřízení nezbytných formalit s ubytováním ty stany stejně potmě stavíme…
neděle 22.8.2021 (Monte Paularo, Monte Zoncolan) 124 km
Po snídani a lehkém zvelebování Cifrákovic stanového místa (rozuměj instalace ledničky, altán před stan, osvětlení,… 🙂 ) a dosušení mých od limonády mokrých věcí, zjišťujeme, že se zákeřně blíží poledne. Jana s Nikčou a Kamčem hlasují pro odpočinek u přilehlého jezera Lago di Cavazzo, takže Kamil má zelenou pro motovýlet. Předpověď počasí slibuje, že do pozdního odpoledne by mohlo vydržet celkem pěkně a večer pak má přijít možná i vydatný déšť. Tak kam vyrazit? Máme v plánu kouknout na Monte Paularo, což znamená šotolinu. Pokud opravdu večer a v noci hodně zaprší, tak hrozí že se tam pak už přes bláto s našimi mastodonty nedostaneme. Rozhodnuto – jedeme tam.
Míříme na Tolmezzo a Paluzza, kde odbočujeme na SP24, po úzké silnici projíždíme serpentiny u vesničky Ligosullo a za ní už je odpočka na Monte Paularo. Je to stará vojenská cesta, úzká, strmá a z větší části nezpevněná, vedoucí k horskému jezeru Lago Dimon a pak dále už jen jako stezka pro pěší ke stejnojmennému vrcholu. Už na první, asfaltové části je vidět, že je neděle – motá se tu (a to mnohdy doslova) dost cyklistů, z nichž někteří toho mají dost už na spodní části a jedou cik cak přes celou šířku už tak úzké cesty. No nic, musíme opatrně. Potkáváme i dvě auta v protisměru, abychom se vyhnuli, musíme se vmáčknout až ke skále. Když se tu potkají dvě auta, tak jedno musí chtě nechtě minimálně desítky (až stovky) metrů couvat na nějaké širší místo. Je tu konec asfaltu a taky postupně ubývají stromy a začíná úsek, na který jsem se těšil asi nejvíc z celé letošní dovolené. Stoupáme offroadem, kolem krásné výhledy, sem tam nějaký vodopádek, prostě paráda.
Přijíždíme k Lago Dimon, uděláme pár dalších fotek a zkusíme vyjet co nejvýš to půjde. Cesta končí asi po kilometru ve výšce necelých 2000m, odtud už jen pěšky. Chvilku se kocháme výhledy, ale fučí silný vítr a taky se kolem kupí tmavé mraky, tak velíme ústup do údolí. Někde se tam najíme a domluvíme se co dál. Kousek od Lago Dimon je zajímavé místo se dřevěným zábradlím, chci tu udělat nějaké fotky, tak se tu pár minut zdržíme. Když se znovu rozjedeme, téměř vzápětí slyším v interkomu „kuafix, noha“. Kouknu do zrcátka a vidím Caponorda na zemi a pod ním Kamila. Naštěstí vzápětí Kamil říká, že noha asi dobrý, jen ji nemůže vytáhnout z pod motorky. Chvilku mi trvá, než v kopci zaparkuju motorku tak, aby mi taky nelehla a běžím k němu. Než doběhnu, tak se mu už podařilo se vyprostit a zvedáme Caponorda zpět na kola. Vypadá to, že jediná škoda je uražené zrcátko, zbytek vypadá ok, včetně Kamilovy nohy. Uff, tak to bylo celkem nečekané, najel zřejmě na větší kámen, po kterém odskočilo a sklouzlo přední kolo a už byl na zemi, ani nevěděl jak.
Už bez dalších potíží sjíždíme zpět do Paluzza, kde u řeky nacházíme piknik místo a dáme si tu něco k snědku. Mraky kolem nás houstnou a černají, ale zatím neprší. Zvažujeme zkusit další offroad na Monte Zoufplan, jenže tím směrem jsou mračna nejčernější a představa, že nás tam zastihne nějaký slejvák, moc lákavá není. Domů se nám taky ještě nechce – tak co kouknout na nedaleký Monte Zoncolan, jestli se tam za těch x let od naší poslední návštěvy něco nezměnilo? Jasný, jedeme. Ze Sutria je to nejprve celkem široká silnice do lyžařského střediska, které se tedy docela změnilo (nebo si to už nepamatuju?), protože jsem napoprvé nějak netrefil odbočku na úzkou asfaltku na samotný Monte Zoncolan. Zjišťuji, že horní etapu východního výjezdu si už vůbec nepamatuju, takže to bylo skoro jako bych to jel poprvé 🙂 . Na samotném vrcholu Monte Zoncolan vidíme, že nic nevidíme – všude kolem černo a mlha. Tak pár fotek a vzhůru dolů úzkou západní cestou. Hned pod vrcholem dojíždíme velké německé SUV, řidič si nás všimne a pouští způsobem, že zastaví vpravo na krajnici v místě, kde vlevo mezi ním a hlubokým srázem zůstává odhadem tak půl metru místa. Díky, ale tady tě fakt předjíždět nebudu, řidič po chvilce pochopil a přesunul se do serpentiny, kde už to bylo v pohodě. Jak klesáme a klesáme, začínáme cítit brutální smrad ze spálených brzd. Už skoro začínám panikařit, že je to z mé motorky, když dojedeme další dvě auta a o původu smradu je jasno. Zdárně sjíždíme do Ovara a vcelku hustým provozem se probíjíme na Tolmezzo. Tam ještě nacházíme otevřený Lidl a nakupujeme tak i nějaké pochoutky na gril, na snídani a tak vůbec…
V podvečer přichází slibovaný déšť, který se postupně mění ve slušnou bouřku. V noci se k bouři přidal i silný vítr, takže ráno se mužeme bavit Janiným vyprávěním, jak je v noci probudily podivné zvuky a Kamil se šel podívat ven, co se děje. Když se delší dobu nevracel, šla se podívat i ona a spatřila ho, jak držíc se napůl složeného altánu, už už se s ním vznáší do vzduchu a odlétá nad přilehlé jezero. Čemuž zabraňuje tygřím skokem na druhou stranu altánu, jenž nakonec společnými silami složili a přesunuli do předsíňky stanu 🙂 . Kamil to sice popisuje jinak (a možná trochu i Jana 😉 ), ale takto si to pamatuju já a Máňa z prasečáku říkala, že to je směroplatný 🙂 .
pondělí 23.8.2021 (Sauris, Sella di Rioda, Sella di Razzo, Sella Ciampigotto, Passo della Mauria, Monte San Simeone) 251 km
Ráno je mokro, zataženo a oproti minulým dnům celkem zima. Kolem deváté se ale začíná obloha čistit a vypadá to na pěkný den. Cifrákovic rodina se po delším rozhodování usnesla na zdolání blízkého kopce Monte Festa s tamní starou vojenskou pevností. Děcka se mě snaží zlomit, ať jdu na výlet s nimi. Když se jim to nedaří (chci tady primárně jezdit na motorce), tak si stěžují u Kamila: „tatí, to není fér, proč my musíme šlapat pěšky do kopce a strejda Bolek nemusí?!“ Kamil s ledovým klidem odpoví: „Protože strejda Bolek tady nemá rodiče!“ 🙂
Tak jo, kolem jedenácté tedy vyrážíme, oni popojedou aspoň pár kiláků pod kopec (což se později ukáže jako velice prozíravé) a já mířím na sever. Chci se podívat k jezeru Lago di Sauris a pak na náhorní plošinu Parco della Memoria di Pian dei Buoi. Vede k ní stará vojenská cesta, nahoře je i nějaká ta pevnost, snad pěkné výhledy, no, uvidíme. Nejprve ale musím doplnit palivo, což se mi daří až v městečku Ampezzo. Samoobslužná pumpa šla naštěstí přepnout do angličtiny, takže jsem mohl začít stoupat k jezeru Lago di Sauris. Silnice vede převážně lesem, takže výhledy vesměs žádné, ale horní část alespoň zpestřují tunely vytesané ve skále. Přijíždím na přehradní hráz, dělám nějaké fotky a zanedlouho pokračuju. Tady už je obloha zase převážně zatažená a chvilku jedu i po mokré silnici. Nicméně na akutní déšť to zatím nevypadá.
Projíždím kolem městečka Sauris di Sopra a stoupám na Sella di Rioda. Kolem je stále zamračeno, ale když se dostanu k Sella di Razzo, objeví se i místy modrá obloha a sluníčko. Je tu plácek a u něj lavička s pěkným výhledem na hory, tak chvilku uvažuju, že bych si tu dal pauzu a něco snědl. Když sundám helmu a pocítím nárazy ledového větru, tak mě to uvažování přechází, udělám jen nějaké fotky a jedu dál. Zdolávám další sedlo Sella Ciampigotto a pomalu sjíždím k Vigo di Cadore. Mám už docela hlad a vzpomínám si, že jsme si tu před lety s klukama někde dávali kafe. To by mohla být příjemná nostalgická vzpomínka a zároveň jsem dostal chuť na pravé spaghetti carbonara 🙂 . Hlava nezklamala, hospoda tu stále je, tak parkuju motorku a hurá na něco k snědku.
No jo, jenže je půl třetí a číšník mi sděluje, že nic k jídlu nedostanu, protože je siesta, kuchyně je zavřená a kuchař odjel 🙁 . Asi se tvářím dostatečně hladově, protože říká, že se zkusí podívat, jestli by mi nemohli udělat aspoň něco malého. Za chvilku je zpět s tím, že jediné, co mi může nabídnout je sendvič. Tak jo, aspoň něco, beru. Za chvilku přede mnou stojí perfektní presso a vzápětí i bulka s pršutem. A byla výborná 🙂 .
Tak jo, trochu posilněn projíždím pěkným městečkem Vigo di Cadore, sjíždím do Lozzo di Cadore a pomalu stoupám úzkou silničkou k Parco della Memoria di Pian dei Buoi. Ale ouha, dojíždím k místu, odkud je cesta značená jako kyvadlově jednosměrná – je široká jen na jedno auto a v období červenec až srpen se může vyjet nahoru jen v čase 9:00-13:00 a zpět dolů pak 14:00-17:00. Hmm, je skoro půl čtvrté, do pěti tu určitě čekat nebudu. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych tu ceduli s jednosměrkou „jako“ neviděl, je všední den a konec srpna, asi tam moc lidí nebude… Jak tak přemýšlím, tak se ze shora přihrne velkej tereňák, který dle stylu jízdy rozhodně nečeká, že by někdo mohl jet nahoru. Když si představím, že ho potkám někde za zatáčkou, tak dál nešpekuluji a obracím se zpět do údolí. Holt někdy jindy…
Rozhoduji se jako náhradní plán sjet k Longarone a podívat se k památníku neštěstí nad přehradou Vajont.
Panuje silný provoz a čím víc se dostávám na jih, tím se horší počasí. Když vyjedu z posledního tunelu před Longarone, tak už regulérně prší a hory přede mnou jsou komplet v tmavě šedé hradbě deště. Pod nedalekým mostem kontroluju situaci s počasím na radaru a je to jasné – touto oblastí právě postupují srážky na východ a pokud se budu držet plánu, pojedu pravděpodobně skoro 80km v dešti. Vypadá to, že pokud bych se vrátil a jel na východ přes Passo Mauria, tak bych se tomu mohl vyhnout. Není co řešit – otáčím se a jedu zpět. V Lozzo di Cadore už jen sem tam kápne a když odbočuji na SS52 na Passo della Mauria, je už suchá i silnice. Můžu si tak vychutnat tento pěkný průsmyk. Zanedlouho jsem v sedle a zjišťuji, že hospoda, kde jsme si před pár lety s klukama dávali výborné kafe, je opuštěná, okna zatlučené prkny – smutný pohled…
Pokračuji směrem na Ampezzo a počasí se rapidně zlepšuje. Za Tolmezzem se ukazuje sluníčko, modrá obloha a mně se najednou ještě nechce končit. Volám Kamilovi, jestli už jsou zpět v kempu – nejsou, prý budou tak za půl hodiny teprve u auta. Ale doporučuje mi, ať se zajedu podívat na Monte san Simeone – je půl sedmé, to už by tam nemělo být moc lidí. Tak jo, je to kousek, proč ne. Za chvilku už míjím jejich zaparkované auto a začínám po uzounké silničce stoupat serpentinami vytesanými ve skále k vrcholu.
Ale slunce už je povážlivě nad obzorem, takže je čas vyrazit dolů, potmě bych to jet nechtěl. Cestou dolů už nepotkávám vůbec nikoho. Opět míjím zaparkované Cifrákovic auto – to se jim ta půl hodina nějak protáhla. Volám jim, prý to mají ještě tak 10 minut (nakonec 30 🙂 ), tak si dáme sraz až v kempu. Když tam konečně dorazili (místo původně plánovaných cca 10-ti km to bylo zhruba dvojnásobek, s převýšením skoro 700m), tak děcka rezolutně prohlašují, že na další výšlap už rozhodně nejdou a chtějí aspoň dva dny odpočinku 🙂 .
úterý 24.8.2021 (cyklostezka Pontebbana, Camporosso – Resiutta) 40 cyklo km
Tak žádnej odpočinek se nekoná – dnes je v plánu zdolání cyklostezky Pontebbana, tedy její části mezi městečky Camporosso a Resiutta. Kamil s Nikčou jedou na motorce, kterou nechají v Resiuttě, pak společně přejedeme do Camporosso, kde na odstavném parkovišti pro změnu necháváme dodávku, vytahujeme kola a vydáváme se na tuto vyhledávanou cyklostezku – vede po bývalé železniční trati, kterou vyasfaltovali, opravili původní tunely, železniční mosty a pod. Tím, že jedeme ze severu na jih, tak v podstatě celou trasu jedeme z kopce.
Stále je na co koukat a pěkně nám to odsýpá. Tak pěkně, že malej Kamča hned na začátku „nějak“ přehlídl na krajnici stojící cyklistku a když si jí konečně všímá, místo vyhnutí se zběsile brzdí a smykem do ní naráží. Uff, naštěstí slečna se jen v podstatě lekla a i Kamča to přežil bez větších následků, ale krve by se v nás v první moment nedořezal. Od této chvíle tak děcka jedou pod dozorem a je to potřeba – ač je všední den, tak je tu dost cykloprovoz a nějaké zbrklé změny směru, nebo rychlosti by mohli vést k nepříjemným následkům. Po dvou hodinách využíváme toho, že skrze městečko Pontebba stezka vede přímo centrem a po dvou hodinách si dáváme odpočinkové kafe. Děcka mají slíbenou „jídelní“ zastávku až v Chiusaforte – bývalém nádraží, ze kterého je dnes cyklo-centrum s restaurací, zdarma k dispozici servisním místem, toaletami a pod… Tam dorážíme po dalších dvou hodinách kolem půl páté. Děcka se těší na kalamáry a pohár, já na špagety carbonara, ale máme smůlu, udělají nám jen boloňské špagety a místo poháru, který nemají, nám nabídl nějaký koláč. Po dlouhém čekání (alespoň že pití donesl hned, pivo bodlo) jsme se sice dočkali jen špaget, ale alespoň byly dobré. No nic, hodin jako na kostele, musíme dál.
Do Resiutty dorážíme po šesté. Kamil s Janou berou motorku a vrací se pro auto, my s děckama na ně zatím počkáme v místní restauraci. Do kempu se dostáváme v hluboké noci, unavení, ale spokojení 🙂 .
středa 25.8.2021 (Lago di Cornino, Forcella di Monte Rest, Passo del Pura, Rifugio Tolazzi) 229 km
Děcka jsou po dvou náročných dnech unavený, takže si s Janou udělají jen malou procházku po okolí, s následným lenošením u jezera. Kamil tak dostává povolení vyrazit se mnou na motorku – no jo, ale kam? Po krátkém rozhodování se přikláníme k variantě zkusit zdolat starou off-road vojenskou cestu Forcella Lavardet s legendárními serpentinami. Nemůžeme se ale dobrat aktuální informace, jak to tam je s povolením vjezdu – auta jsou tam každopádně zakázána, ale někde píší, že motorky mohou, jinde, že jen kola. No, uvidíme na místě.
Nepojedeme tam ale rovnou – vezmeme to trošku oklikou z jihu přes kopce kolem Tramonti di Sotto a passo Rest. Hned po pár kilometrech zastavujeme – nad hlavami nám krouží snad desítky obrovských supů bělohlavých. Teda, původně jsme mysleli, že to jsou orli, ale na majestátnosti jim to neubíralo 🙂 . O kousek dál stojíme znovu – narazili jsme na Lago di Cornino, malé jezero s úžasně průzračnou modrou vodou. Tady jsme taky zjistili, jak to je s těmi domnělými orly / supy – nedaleko tu jsou krmeliště zdejší záchranné stanice, která se snaží supy navrátit do přírody.
Dále pokračujeme na Clauzetto, kde ze „žluté“ odbočujeme na uzounkou „bílou“ místní silničku na Pradis di Sotto, tady jsou jeskyně Grotte di Pradis, ale nezastavujeme a pokračujeme klikatou silničkou až k jezeru Fiume Meduna. To je momentálně vypuštěné, čehož využívají offroad nadšenci v tereňácích. Chvíli pozorujeme jednoho takového, který se právě snaží lopatou vyprostit svého zahrabaného Jeepa, po chvíli se mu to podaří. Myslel jsem, že to otočí, ale jen udělá otočku a pokouší se stejným místem projet znovu. Teprve až se mu to podaří, tak sbalí nářadí a odjíždí pryč – holt to pro něj byla výzva, kterou musel zlomit 🙂 .
My zatím míříme k nenápadnému, ale pěknému průsmyku Forcella di Monte Rest. Bohužel z něj nejsou téměř žádné výhledy takže se moc nezdržujeme a míříme k Ampezzu. Abychom nejeli stejně jako já před několika dny, volíme tentokrát trasu přes Passo del Pura. Na začátku stoupání je pěkný výhled na Ampezzo, pak už je to s výhledy slabší. Za sedlem už následuje klesání k Lago di Sauris ukončené průjezdem 300m dlouhým ve skále vytesaným tunelem a přejezdem hráze.
V průsmyku Sella di Rioda si děláme pauzu, zhltneme něco z domácích zásob a pak už hurá k Forcella Lavardet. Hned na odbočce z „hlavní“ nás vítá cedule, že silnice je po 300m v délce 2,5km uzavřena. O žádné výjimce pro motorky ani zmíňka. Jedeme se ještě podívat o těch 300m dál – tam už je to jen lesní cesta, se závorou a zase zákazem vjezdu s italským, anglickým a německým dodatkem „silnice uzavřena pro dopravu“. Doma jsem pak dohledal info z roku 2019, že na podzim 2018 ten nejhezčí úsek doslova spláchla silná bouřka a od té doby je klasifikován jako životu nebezpečný i pro pěší. Tak nic, otáčíme to a radíme se, kam teď? Zkusíme vyjet někam nad Forni Avoltri do oblasti Plan di Val di Bos, třeba to tam bude pěkný…
Pokračujeme údolím Val Pesarina po pěkné silnici SR465, v Prato Carnico zkontrolujeme, jestli místní šikmá zvonice, u které jsme se před lety fotili, je furt tak šikmá (je) a pak se po SR355 stáčíme na sever.
Sedělo by se tu dobře, ale připozďuje se a tak zvedáme kotvy a vydáváme se na cestu zpět. Před sedmou jsme v kempu, Kamil si s rodinou ještě střihne okruh kolem jezera při neúspěšném hledání otevřené restauračky nebo stánku, kde by si mohli dát něco k snědku. Já stejný problém řeším rovnou pizzou v kempu. A byla dobrá 🙂
čtvrtek 26.8.2021 (Barcis, Longarone, Passo Staulanza, Passo di Giau, Cortina d’Ampezzo, Passo Mauria) 302 km
Na dnešek jsem si naplánoval sólo výlet trochu více na západ, do oblasti kolem Cortiny d’Ampezzo. Je vcelku větrno a první část cesty není moc zajímavá – jedu spodem na Maniago a po nějaké době konečně přijíždím do Barcis. Při cestě kolem stejnojmenného jezera vzpomínám, jak jsme se tu před deseti lety (sakra, to to letí) domlouvali na přespání v kempu s Rumunem pomocí Google překladače 🙂 . Odtud už je i na co se dívat, konečně vjíždím mezi vysoké hory. Jako první zastávku jsem si vybral „Nuovo Spazio di Casso“. Jde o budovu bývalé základní školy v obci, která byla uzavřena v roce 1963 kvůli škodám způsobeným katastrofou na přehradě Vajont. Na její střeše je vyhlídková plošina s výhledem na místo tragédie. Věru neveselé místo, i teď mi běhá mráz po zádech. O události existuje celá řada dokumentů, nebo film Vajont – šílenství mužů.
Sjedu dolů k přehradní hrázi, od minule tu přibyl semafor, takže tunelem k Longarone se jezdí kyvadlově. Myšlenkami stále trochu mimo, projíždím v kopci kolem radaru a ani nevím kolik je tu vlastně povolená rychlost, no snad nic nepřijde. Projedu Longarone a dávám se po zakroucené SP251 podél říčky Maè na Forno di Zoldo. Zanedlouho zdolávám průsmyk Forcella Staulanza a foto zastávky se stávají četnější a četnější 🙂 . V městečku Selva di Cadore se na vyhlídce potkávám se dvěma cyklo krajany. Prohodíme pár slov o tom kdo kam jedeme a podobně a dostávám od nich tip na místo s pěkným výhledem na protějším kopci. Nijak zvlášť nespěchám, tak si dělám menší zajížďku a nekecali 🙂 , fakt pěkný.
Pak už ale mířím k nejvyššímu bodu výletu – spektakulárnímu Passo di Giau. Jedu ho z jihu, což je z hlediska výhledů ta lepší varianta – severní je hodně zalesněná.
No nic, jsou skoro čtyři hodiny, je čas vydat se na zpáteční cestu. Čím víc se blížím Cortině d’Ampezzo, tím víc se za ní začíná zatahovat. Tmavě šedá dešťová mračna severně od města nevěstí nic dobrého, takže zavrhuji variantu jet přes Passo Tre Croci a volím ústup jihozápadním směrem na Pieve di Cadore. Dostávám se do solidní kolony, ale co už, dnes už mám splněno a zatím ani neprší. Chvilku si pohrávám s možností jet oklikou „horem“ přes Sappadu, ale nakonec jedu zase přes Passo della Mauria a bylo to dobrý rozhodnutí. V podvečer je tu prázdno, dá se jet svižně a užívat si pěkně zakroucenou silnici, to mě fakt baví. Další parádní den za mnou.
pátek 27.8.2021 (Sella Somdogna, Fontanon di Goriuda, Sella Nevea) 188 km
A je tu poslední pobytový den. Cifrákovi se rozhodují, že by se podívali k výše zmiňovanému jezeru se supy Lago di Cornino a pak na několik dalších míst v té oblasti. Protože jsme děckám doma slíbili, že je v Itálii svezeme na motorkách a Kamča ještě nejel, beru si ho do sedla a jedeme k jezeru. My s Kamčem na motorce, zbytek dodávkou. U jezera předávám Kamče rodičům a vyrážím na dnešní výlet. Chtěl bych se podívat do hor mezi Tarvisiem, Pontebbou a Chiusaforte.
Nejprve se ale vydám prozkoumat klikatici u Peonis, která mě v GPS provokovala pokaždé, když jsem tudy jel – vede na kopec nad řekou Tagliamento a mohl by odtamtud být pěkný výhled na její široké koryto s naplaveninami. Mohl by být, ale není. Končím kdesi v lese na rozbité mokré cestě. Tak nic, každý den holt není posvícení.
Mým dalším cílem je Sella Somdogna – nepříliš známý, ale prý pěkný průsmyk. Z vesničky Dogna tam vede stará vojenská cesta, úzká, ale s dobrým povrchem. Jsou tu vidět zbytky původních mostů, tunely, zbytky vojenského opevnění z 1. světové války, pěkné…
Na vrcholu průsmyku se na chvíli dostávám do proudu obrovského stáda ovcí a tam taky bohužel cesta končí. Horní část původní cesty je už pár desetiletí zničená, takže dál se dá už jen pěšky. O pár zatáček níže jsem si všiml chaty, kde se snad dá dostat něco k snědku. Mám už dost hlad, takže tam sjíždím. Je to klasická stará horská chata s farmou, pod ní plac s hospodářstvím, zřejmě prodávají a vaří z vlastní produkce. Venku stoly, ale nikdo nikde, vlezu dovnitř, nějaký maník se zvedá od stolu a něco mi italsky říká. Zkouším na něj anglicky, že bych rád nějaké jídlo a pití. Manžáre? zeptá se. „Si“ já na to. Mávne na mě, že si mám sednou venku ke stolu a na někoho volá. Sláva, je to mladá holka, ta bude umět aspoň těch pár anglických slov jako já 🙂 .
Tak ne, neumí ani slovo. Shodli jsme se jen na espressu a pivu, na moje nesmělé „Spaghetti carbonara?“ spustila minutový monolog, z něhož jsem rozuměl jen „formaggio“ a ani tím si nejsem jistej. Napadlo mě, že zkusím použít online překladač, ale smůla – není tu signál. Tak jsem se přiblble usmíval a krčil rameny, ale moc to nepomáhalo. Koukáme na sebe, ze zoufalství znovu anglicky říkám „já z italských jídel znám jen lasagne, spaghetti carbonara, spaghetti bolognese,…“ Naštěstí u „spaghetti bolognese“ zareagovala, na něco se zeptala (netušil jsem na co, ale kývl jsem 🙂 ) a odešla. No trošku jsem se bál, co mi nakonec přinese, ale klaplo to a byly vynikající 🙂 .
S plným břichem sjíždím do údolí a s nelibostí sleduji, že se nějak rychle nepěkně zatahuje. V jedné ze serpentin se jen taktak vyhýbám maníkovi na žebříku, který ho má opřený přímo v zatáčce, bez jakékoliv značky, cedule, prostě ničeho – regulérní sebevrah. Před vesnicí Dogna už hustě prší a já na sebe po dlouhé době beru nepromok, tedy zatím jen vršek. Po pár minutách cesty už zase jen kape a tak se rozhoduji nerušit plány a zkusit další dnešní cíl. Tím je průsmyk Sella Nevea, s tím, že bych se od něj vyjel podívat k sýrárně, kterou před pár lety objevili Jana s Kamilem. Leží nad průsmykem na náhorní plošině Altopiano di Montásio. Sýry mě teda nějak moc neberou, ale jsou tam prý pěkné výhledy.
V Chiusaforte tedy odbočuji na SP76 a mířím směr Slovinsko. Ještě před stoupáním k průsmyku ale leží monumentální vodopád Fontanon di Goriuda, který také stojí za prozkoumání. Od parkoviště se k němu musí pár set metrů stezkou do kopce, což v nepromoku není úplně pohoda, ale stojí to za to. Trošku připomíná vodopád Peričnik ve Slovinsku. Projdu si i spodní část, kde voda odtékající z hlavniho vodopádu padá v kaskádách menších vodopádů do koryta říčky Raccolana. Opravdu pěkné místo.
U Chiusaforte se jako mávnutím proutku počasí opět změní a dokonce se ukáže i sluníčko a modrá obloha. Zastavuju u odbočky ke stejnojmenné pevnosti, sundávám nepromoky a pohrávám si s myšlenkou, že bych nahoru mohl vyjet na motorce, i když se to nejspíš nesmí. Ale kašlu na to, v mokrých hadrech je mi zima, nechám to na jindy, jedu na základnu. Cestou se ještě zastavuju na pěkné vyhlídce u kostela Pieve di Cesclans, kolem kterého jezdím celý týden, ale nikdy nebyla vhodná doba k návštěvě.
Do kempu se vracím kolem půl šesté. Jana s Kamilem toho využívají, nechají mi děti na hlídání a zajedou si na motorce aspoň na kafe do Venzone. Pak už jen přípravné balení a je tu poslední italská noc…
sobota 28.8.2021 (Tarvisio, Graz, Wien, domů) 600 km
Po snídani balíme, zaplatíme kemp a po malé zásobovací zastávce v Tolmezzu v Lidlu míříme mimo dálnici k Tarvisiu. Neplánovaně se tedy ještě s auto posádkou potkáváme na zmrzlině v Resiuttě, poté se ale definitivně rozdělujeme na auto a moto skupinu. V Tarvisiu najíždíme na dálnici, u Villachu sjíždíme kvůli tankování k naší oblíbené Shellce ve Fürnitz. Hmm, vypadá to, že je to nejenom naše oblíbená pumpa – je tu solidní fronta, ve které se nám fakt čekat nechce. Garmin hlásí, že nedaleko je ještě jiná pumpa, podle jména neznačková, ale zkusíme to. No, je to v nějakém průmyslovém areálu, dva samoobslužné stojany, ale bez fronty 🙂 .
Dotankováno, valíme dál. Cestou projíždíme několik různě silných dešťových přeháněk, ale máme spíše štěstí, protože i když to před námi vypadá na apokalypsu, tak se vždy silnice stočí trošku mimo epicentrum a my chytneme „jen“ okraj.
*****
Co říct na závěr? Najeto cca 2300km. Po delší době jsem byl na motorce v Itálii a bylo to fajn. Dolomity se prostě neokoukají a furt se tu dá najít spousta pěkných bočních cest s minimálním provozem a pěkným svezením. Na stranu druhou se tu slušně zvedl chaos ve značení povolených rychlostí – na spoustě úseků jsem vůbec netušil, kolik můžu jet. Což ve spojitostí s exponenciálním nárůstem radarů (bohužel nejenom v obcích) a drakonickou výší pokut tu pohodu dost kazí… Ale přesto jsem si to užil. Díky Monči, že to tak pěkně vymyslela a díky Janě s Kamilem, že mě vzali s sebou 🙂 . Už jsem tu klasickou motodovolenou fakt potřeboval 🙂 .
Bolek
- Fotogalerie
- Video přímo na YouTube
Komentovat