( aktualizace 20.9.2016 – přidáno video! )
Po loňském motonakouknutí na Balkán jsem byl rozhodnutý, že letos to Rumunsko prostě dám 🙂 . Monča se sice moc nadšeně netvářila, ale postupem času se mi ji povedlo přesvědčit, že je to bezpečná země a vrátím se v pořádku (nebo možná jen rezignovala 🙂 ). Termín jsme po dlouhých diskuzích s Kamilem a Janou zvolili tradiční – začátek července. Takže stejně jako loni se nebudu vracet domů, ale přejedu do Rakouska, kde na mě budou čekat Monča s Honzíkem…
Teď ještě vyřešit, kdo vlastně všechno pojede. Kamil s Janou dlouho řešili, jestli pojedou oba dva, nebo jen Kamil, na dvou motorkách, nebo na jedné,… takže vlastně taky tradiční záležitost 🙂 . Až pár dní před odjezdem vykrystalizovala varianta, že jako loni pojedou sice oba, ale na jedné motorce (na CBčku). Prakticky od začátku se jako další účastníci hlásili Broňa s Pekym, pár dní před odjezdem ještě Peky píše, že pojede i Dan. Takže 5 motorek a 6 lidí. Tím definitivně padá varianta použití převozu motorek na vozíku a je jasné, že jedeme po ose. Jako inspiraci, co v Rumunsku projet a vidět, jsem použil jeden cestopis z motorkářů, s tím, že časem si zjistím více. No, zůstalo u nakoupení průvodce, mapy a zajímavá místa jsem do navigace ládoval poslední den před odjezdem. Pohybovat se budeme stejně podle nálady a počasí, takže pevný plán není potřeba… Ad počasí – předpověď moc příznivá není, hlásí hodně deště, ale snad to nějak dopadne…
pátek 1.7.2016 (Blučina, Bratislava, Budapest, Satu Mare) 682 km
Sraz je před sedmou na benzínce u Blučiny. V husté mlze dorážím s cca minutovou rezervou 🙂 , Peky s Broněm už tu jsou a za pět minut přijíždějí i Kamil s Janou. Jen Dan nám chybí, nemá to od Jihlavy úplně blízko, tak se mohl někde zdržet. Dotankujeme, pokecáme, ale když ani po půl hodině nedorazí, začínáme lehce nervóznět, jestli se něco nestalo. Peky mu volá, ale nebere to ani on, ani Petra. Za dalších pár minut ale volá Dan zpět a Pekymu sděluje, že spí, motorku má rozdělanou a nikam nejede! Peky je tak šokovaný, že mu ani nevynadal. Některé věci prostě nepochopíš…
No nic, není na co čekat, vyrážíme po D2 směr Bratislava, na hranicích platíme maďarské dálniční poplatky a začíná nudný a horký maďarský přesun. Po každých cca 100km jsme zastavili na oddechnutí, případně dotankování. Zaujal nás na dveřích WC umístěný přísný zákaz kouření, platící 5m od budovy, přičemž přímo vedle oněch dveří byl instalovaný popelník 🙂 .
Na jedné z pauz horko Broně donutilo sundat i kalhoty a pobíhal tak po parkovišti jen ve slipech, o kterých tvrdil, že to jsou plavky. K oblečení ho nedonutili ani naše vtipy na propocený „rychlý pruh“, který se mu vyjímal na zadku… Ostatní návštěvníci parkoviště na něj každopádně koukali dost vyděšeně 🙂 .
Když jsme u města Mátészalka konečně sjížděli z dálnice, začali jsme se těšit na pravý začátek motodovolené. Teda až na Janu, kterou dálnice zmohla tak, že si vzadu na CBčku udělala pohodlí a mimo jiné se opřela o levý boční kufr. Konstruktér držáků s tímto způsobem použití ale zjevně nepočítal, kufr se nějakým způsobem uvolnil a zůstal Janě v ruce. No, nespadl ani kufr, ani Jana, takže dobrý… Na benzince v Mátészalka nás nasměrovali na Tesco, kde za slušný kurz měníme každý 50€ na rumunské LEI + Jana s Kamilem ještě dokupují plavky (protože se určitě budeme někde koupat 🙂 ). Poslední kilometry k rumunské hranici už naznačují, že rychlostní limity jsou tu spíš symbolické, ale když nás ve vesnici předjíždí naložený kamion nejmíň devadesátkou, tak je to silný zážitek 🙂 .
Na hranice dorážíme těsně po sedmé a před námi je menší fronta. Vypadá to tak na 5 minut, ale chyba lávky. Právě začalo střídání směn a provoz se v obou směrech totálně zastavil – už po chvilce ze vytvořily v obou směrech několika set metrové kolony. K tomu strašné vedro, protože jsme stáli na přímém slunku. Nervozita všech kolem stoupá, někteří se snaží předjíždět, každých pár minut začnou všichni troubit, ale celníky to moc k činnosti nevyburcovalo. Nakonec tu zbytečně strávíme skoro hodinu, což nás vzhledem k tomu, že kdybychom přijeli o deset minut dřív, tak projedeme plynule, trochu naštvalo. V Rumunsku je navíc oproti našemu časovému pásmu o hodinu víc, takže najednou je po deváté a začíná se pomalu stmívat.
Konečně Rumunsko – v Satu Mare jsem měl tip na ubytování z dříve zmiňovaného cestopisu, ale na uvedených souřadnicích nic nebylo a blízké penziony nevypadaly nejlíp. Je čas použít předem aktivovaný datový balíček v mobilu – prohledávám booking.com a nedaleko nacházím pěkný apartmánový dům Korall Central s vysokým hodnocením za rozumné ceny – jedeme to omrknout. Máme štěstí, majitelka je zrovna přítomná a nemusíme tak vyvolávat telefonem. Navíc mluví anglicky, pokoje jsou luxusní, podzemní garáže, klima a WiFi v ceně (dvojlůžkáč za 30€, třílůžkáč za 40€)- není co řešit, zůstáváme.
Trochu se zkulturníme a vyrazíme někam se najíst. Paní nám doporučila nedalekou restauraci, ze které se ale vyklubal 4-hvězdičkový podnik, kam jsme se moc nehodili ani oblečením, ani záměrem dát si nějaké jídlo a pár piv. Moc se nám tam s Janou nechtělo, ale ostatní nás přehlasovali a musím uznat, že to nakonec bylo celkem v pohodě. Jídlo nenadchlo, ani neurazilo, ale aspoň ho byla pořádná porce, k tomu místní pivo sice lahvové (protože na pípě mají euro Heineken), ale chutnalo 🙂 .
sobota 2.7.2016 (Săpânţa, Prislop, Vatra Dornei, Cozăneşti) 310 km
Ráno se projevila včerejší únava a také absence jasného velení, takže jsme se k odjezdu vyhrabali až po desáté. Po malé objížďce, kdy nás nějakých 5km za Satu Mare policejní hlídka vrátila kvůli uzavřené silnici zpět do města, jsme se napojili na trasu směr Livada a Negreşti-Oaş. Na obzoru se konečně začínají objevovat obrysy hor a hned se nám jede veseleji. Projíždíme vesnicí Certeze a nestačíme se divit – nové vícepatrové domy (spíš hrady), bohatě zdobené vším možným, napříč všemi možnými styly od baroka po skleněné moderní vily, věžičky, cimbuří, zlaté prvky a podobně, nalepené těsně jeden na druhém, a to v délce několika kilometrů (doma jsem se dočetl, že je to možná „nejbohatší“ vesnice v Rumunsku). Taky silný zážitek, který asi nepochopíme 🙂 . Hned za touto pouťovou atrakcí ale začíná stoupání na Pasul Huta, pěkné zatáčky a dobrý asfalt – konečně se můžeme i trošku projet. Nahoře děláme mini pauzu, ale mimo kešky tu moc zajímavého není, takže za chvíli už pokračujeme na Săpânțu, kde chceme navštíviz známý „veselý hřbitov“ („Cimitrul vesel“), který je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na místě je pěkný mumraj, spousta turistů, stánky a hlavně pořádné vedro. Nakonec se dovnitř jdeme podívat jen já s Kamilem (vstup 5RON (1€), to samé za focení), ale určitě nelitujeme – je to rozhodně zajímavé místo s nádherným kostelem a pěknými, ze dřeva vyřezávanými náhrobky. Ty jsou pestře pomalované, s barevnými portréty i scénami ze života zesnulých.
Po prohlídce jsme se rozhodli, že vzhledem k času a vedru vynecháme klášter Barsana a z Sighetu Marmaţiei to vezmeme po silnici DN18 na na Vişeu de Sus. Nevím, jestli to byla dobrá volba, protože ze začátku jsme se táhli nekonečnými vesnicemi, ale těžko říct, jak vypadá ta jižnější cesta. Už ve volné přírodě jsme si udělali zastávku na jídlo a jako na zavolanou tu zastavilo auto, ze kterého místní prodávali melouny. Jana s Kamilem hned jeden kupují, nebyl nejlevnější, ale to není nic proti Broňovi, kterému se zalíbil žlutý cukrový meloun – trošku s prodejcem bojovali s jazykovou bariérou, trošku se ho taky snažil prodejce natáhnout, když se mu snažil vrátit o 30LEI míň, no nakonec si stejně Broňa odnáší asi nejdražší meloun, který kdy koupil. Navíc jsme nemohli dojíst ani ten klasický červený, co koupila Jana, takže Broňův končí v kufru, kde se bude úspěšně pár hodin natloukat 🙂 .
Pokračujeme na Vişeu de Sus, před kterým nás počasí poprvé donutí nasadit nepromoky (tedy jen mě a Pekyho). Po pár kilometrech ale stejně zastavujeme na benzince, kde se zdržíme mimo jiné krmením přítulného potulného psa 🙂 . Přestalo pršet, takže nemoky dolů a přes Borşa jedeme směr Pasul Prislop se stejnojmenným klášterem.
Cedule s omezením na 40km/h a dodatkovou tabulí 25km spolu se značkou „nerovnost vozovky“ se stejným dodatkem nás připravila na neuvěřitelně rozbitou cestu vzhůru na 1416mnm položený průsmyk. Rozbitá a navíc mokrá silnice moc radosti nepřinesla, naštěstí alespoň na vrcholu na nás čekalo slušné počasí a majestátní klášter Mănăstirea Sfânta Treime Prislop. Proběhly klasické činnosti jako focení, krmení toulavých psů 🙂 , nezbytné diskuze, jestli jedeme hned dál, nebo si tu dáme kafe… a pod. Když jsme se po asi půl hodině rozhodli, že si tu to kafe dáme, zjistili jsme, že chata je zavřená a stejně máme smůlu.
Cesta dolů byla rozbitá úplně stejně jako ta vzhůru a navíc jemně mžilo, ale kupodivu mě to nějak začalo bavit 🙂 . Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili do Vatra Dornei a po dalších pár kilometrech pak zastavili u krytého posezení u kapličky. Něco jsme pojedli a diskutujeme nad mapou, co dál. Broňa každému nabízí svůj předchozí jízdou dost naklepaný meloun, který mu mezitím zasmradil celý kufr. Hmm, chutná diplomaticky řečeno dost zvláštně – každý z nás kupodivu ochutnal jen jednou a další kousek už nechtěl (a i toho malého ochutnání někteří zanedlouho litovali 🙂 ). No nic, padá rozhodnutí, že vzhledem k tomu, že už je po osmé a před námi oblast s pravděpodobně menší možností ubytování, vrátíme se o 2-3 km zpět, kde jsme nějaké penziony míjeli. Po chvilce narážíme na Pensiunea Valurile Bistritei, ještě ani nestačíme zaparkovat a už je u nás paní majitelka. Bohužel mluví jen rumunsky – a to je problém, protože s Rumunem se nedomluvíš 🙂 . Paní má pocit, že když bude mluvit pomalu a nahlas, tak ji přece musíme rozumět. Když viděla, že to k ničemu nevede a chystáme se zajet podívat se jinam, tak odbíhá a ze zahrádky restaurace přivádí kluka, který umí anglicky a bude překládat. Nabízí nám 3 dvojlůžáky, každý za 20€ – když namítáme, že jeden z nás bude tím pádem platit moc, tak po chvíli přemýšlení slevuje na 50€ za všechny. Motorky budou přes noc venku za domem, ale prý je tu bezpečno… No, nikam se nám už nechce, tak to bereme. Při placení je z 50-ti najednou 55€ , ale už to neřešíme. Jenom vyházíme věci do pokojů a spěcháme dolů na pivo a něco k snědku. Servírka na dotaz, jestli mluví anglicky říká, že ne, jen španělsky. Tak to si taky moc nepokecáme 🙂 . Ale nakonec si s pomocí anglicky psaného jídeláku úspěšně objednáme a dokonce si domluvíme i zítřejší snídani. Děkujeme servírce s pomocí překladače v mobilu – strojový hlas z telefonu ji zaskočil, ale pobavil 🙂 . Pokoj sám pro sebe dostal Broňa, protože včera v noci chrápal a Peky se přestěhoval raději do kuchyně. Dnes tedy s Pekym sdílím dvojlůžák já a zjišťuju, že Peky chrápe taky 🙂 . Nutno říct, že si vůbec nedělám naději, že bych já nechrápal – holt, kdo dřív usne, ten vyhraje 🙂 .
neděle 3.7.2016 (Lacul Izvorul Muntelui, soutěska Bicaz, Lacul Rosu, kráter Racoş, Şercaia) 349 km
Ráno se budíme do mlhy, než ale spořádáme výbornou snídani (omeleta se sýrem a šunkou), začíná se to protrhávat. Jedeme směrem na Broşteni, pěkným údolím podél řeky Bistrița. Domy na druhém břehu jsou s civilizací spojeny pomocí dřevěných závěsných lanových mostků. U jednoho zastavujeme a zkoušíme si pohyb po houpajícím se mostku – s přihlédnutím na stav jistících lan celkem adrenalin. Když se ale Peky vrátil do dětských let a začal testovat, co mostek snese (rozhoupal ho fakt pořádně), začala na něj hulákat paní z přilehlého domku, která se (asi oprávněně) bála, že jí mostek zboří. Raději jsme Pekyho (který v zápalu paní ani nezaregistroval) zpacifikovali a vyrazili dál.
Za Broşteni se opět zvýšila jednak hustota vesnic, druhak i citelně teplota, takže přišla vhod zastávka na benzince – na dohled u viaduktu Poiana Largului, na samém kraji jezera Lacul Izvorul Muntelui. Po dočerpání benzínu i sil jsme po zmíněném viaduktu vyrazili směrem na Bicaz, po cestě kopírující cca 40km východní břeh jezera. Silnice je klikatá, povrch vcelku ucházející, ale jsou tu zrádná místa s hodně zvlněným asfaltem, kombinovaná s „hrby“, kdy se silnice propadne třeba o půl metru na metru délky. Takže musíme opatrně a kochání se pohledem na jezero z výšky si necháme raději na dvě vyhlídky, kde se cestou zastavíme.
Po objetí jezera nás flotilou taxíků Dacia vítá město Bicaz a za dalších cca 15km už začíná Bicazská soutěska – Cheile Bicazului. Krásná přírodní zajímavost, ale už poznamenaná turistickým ruchem – hordy turistů a každé místo, kde to jen trochu jde, je obsypáno stánky s nejrůznějšími suvenýry, nebo pochutinami. I tak to ale stojí za vidění a za pár fotek. Při návratu z jedné z fotopauz, kdy jsem nechal motorku na krajnici, u ní nacházím čekající rumunskou rodinku – jestli si prý můžou na mojí motorce vyfotit svoji malou dceru. Jasně, říkám, no problem 🙂 . To si ale na sebe pletu bič, protože to neujde ostatním rodičům a za chvilku tu stojí fronta 🙂 . Ale rozzářené oči děcek za to zpoždění stálo. Když kolem některých později o pár zatáček dál projíždím, tak nadšeně mávají. Celkem mě to i zahřálo u srdce a vzpomínám, co asi dělá náš Honzík.
Proplétáme se postupně celou soutěskou a protože se blíží druhá hodina (což je průser, protože Broňa vyžaduje oběd přesně ve 12:00 🙂 ), sjíždíme po nezpevněné cestě až k jezeru Lacul Roşu, kde si uděláme piknik. Je to největší sesuvové jezero v Rumunsku, vzniklé v 19-tém století sesuvem půdy, který přehradil říčku Bicaz. Doteď z hladiny vyčuhují zbytky zatopených stromů.
Už od dopoledne před sebou vidíme bouřkové mraky, ale teď se zdá, že nás dostihly – začíná hřmít a nepěkně se zatahuje. Nejvyšší čas na odjezd – valíme na Gheorgheni, pak po silnici 138 na Liban. Cestou zastavujeme u lomu vzniklého vulkanickou činností, na vrcholu kopce pak Jana u silnice nakupuje domácí med. Zvedá se silný vítr a začínají padat první kapky, ale před námi to nevypadá tak špatně, tak se snažíme bouřce ujet. Daří se, ale když dorážíme do Odorheiu Secuiesc a zastavíme na benzince, vidíme před námi téměř souvislou šedočernou stěnu.
Dotankujeme, dáme kafe a na mobilu kontrolujeme meteoradar – moc nadějně to nevypadá, ale zkusíme to ještě bez nemoků. Pokračujeme na Feliceni, kde odbočujeme na silnici č 131 směr Mărtiniş. V jedné z vesnic už je jasné, že se bouřce nevyhneme, tak zastavuji u autobusové zastávky na oblékací pauzu – nakonec do nemoků jdeme všichni mimo Broně. A byl to dobrý nápad, protože za pár minut je bouřka u nás, kolem práskají hromy a blesky a my opatrně jedeme po úzké a klikaté silničce přes Sânpaul na Jimbor. S Kamilem kecáme přes interkom, řešíme, jestli v té největší průtrži zastavovat a ptát se Broně, jestli si taky nechce oblíct nemok, ale nakonec jsme usoudili, že už je to stejně asi zbytečný 🙂 . Navíc máme najednou úplně jiné starosti – naprosto bez varování se kvalitní asfalt změnil v taknodrom plný děr, teď samozřejmě naplněných vodou, takže není vidět jak jsou hluboké. Nastává rodeo – díry jsou rozesety po celé šírce vozovky a tak kličkujeme, abychom se třem vyhnuli a další dvě při tom projeli. Kupodivu nás to ale s Kamilem baví a do interkomu se řehtáme jako blázni 🙂 .
Už neprší, tak kousek za vesnici zastavujeme, svlékáme nepromoky a vyměňujeme si silné zážitky. Broňa nadává, že doteď byl celkem v suchu, ale jak zastavil a slízal z motorky, tak se mu nashromážděné jezírko mezi rozkrokem a nádrží vylilo do kalhot a těmi pak proteklo až do bot 🙂 . Jak se mu tak smějeme, přijíždí z protisměru 13-ti členná tlupa motorkářů a jak jinak, jsou to Češi. Mezi pestrou směsí motorek jsou i dva čopry – varujeme je, že za pár km si užijí porci rozbitého offroadu. Načež nás šokují odpovědí, že spí nadivoko a jenom tady někde sjedou ze silnice k lesu, aby na ně nebylo vidět. Kamil pohotově říká, že v takovém počtu lidí tím pádem pokaždé rovnou zakládají kemp, na což jejich vedoucí odpovídá, že kemp ne, ale osadu havranů 🙂 .
Stejně bych chtěl vidět, jak vypadá takové nenápadné spaní nadivoko v počtu 13-ti motorek 🙂 .
No nic, neprší a počasí ze zlepšilo, takže se i přes pokročilou hodinu rozhodujeme zkusit najít sopečný kráter a přilehlé jezírko s dalšími zajímavostmi, které mají být u nedaleké vesnice Racoş. Cestou ještě natáčíme průjezd monstrózně dlouhého nákladního vlaku, ale zanedlouho už vjíždíme do zmíněného Racoş. Garmin mě vede do uzounké jednosměrky, jenže v protisměru. Pokouším se ptát dvou před domem sedících ženských na správný směr ke kráteru. Moc od toho nečekám, ale zřejmě dotazu „volkano?“ rozumí a posunky nás posílají kousek zpátky a pak nahoru do kopce. Projíždíme okrajem vesnice a končíme u rozcestí, odkud už ke kráteru vede jen šotolinový výjezd s rozježděnou hlínou a kameny.
Mezitím se Peky vrátil s tím, že to nahoře stojí za vidění. Další obyvatelé vesnice (mimo jednoho vozky s koňským povozem) se zatím neukázali, tak jsme se rozhodli, že Jana s Pekym zůstanou u motorek s žebrajícíma děckama a my se s Kamilem a Broněm nahoru koukneme pěšky. Není to daleko, dolů bychom seběhli do minuty.
Kráter zajímavý byl, ale byli jsme přeci jen trošku nervózní, tak jsme udělali pár fotek a raději se vrátili dolů. Děcka to mezitím vzdali a vrátili se na základnu 🙂 .
My se rozhodujeme popojet pár set metrů po solidní šotolině k nedaleké oblasti, kde má být sopečnou činností vzniklé smaragdové jezírko a zajímavé čedičové sloupy (a taky keška, samozřejmě 🙂 ). Za chvilku se rozprchneme po celém okolí, někdo fotí čedičové útvary, někdo jezírko a někdo se u toho navíc snaží odlovit kešku. Než jsem k ní našel správnou přístupovou cestu, tak jsem nachodil určitě přes 1km a desítky výškový metrů, což mě v tom dusnu a kompletní motovýbavě totálně odrovnalo. Navíc jsem ztratil kuklu do helmy, na 95% vím i kde, ale raději ji oželím, než se vracet. Když jsem se konečně vyhrabal zpět k motorce, byl jsem mokrej víc než Broňa v bouřce bez nepromoku a nadával si, jestli mi to za to stojí. S odstupem času říkám že jo, ale tam jsem byl grogy. Mělo to ale tu výhodu, že jak jsem byl sám na sebe naštvanej, tak jsem cestou zpět jeden problémový úsek, ze kterého jsem původně měl trochu strach – výjezd po rozježděném blátu, vylétl, jako by tam byl asfalt :-).
Když jsme znovu vjeli do Racoş, vypadalo to, že se na náš zpáteční průjezd přišla podívat celá vesnice – před každým domem byla celá rodina venku a koukali na nás. Jel jsem první, tak jsem vždycky kývl hlavou, nebo mávl rukou na pozdrav, hlava rodiny odpověděla a zdálo se že i v přátelském duchu – asi jsme jim křivdili…
Bohužel je už po půl deváté, tma na krku a před námi zkratka malými vesnicemi, takže pravděpodobně bez možnosti ubytování. Vracíme se na hlavní, u které je motel, ale ten ihned zavrhujeme, vypadá dost nedůvěryhodně. Zkusíme tedy projet zkratkou až na hlavní tah někam k Făgăraş, snad něco najdeme i potmě.
Odbočujeme na 1S směrem na Hoghiz a hned na začátku další vesnice vidíme pěkný penzion. Je tam nějaká oslava a když se ptáme na pokoje, tak říkají, že mají plno. No možná že měli, ale možná je taky odradil náš výše zmiňovaný kravský „odér“. Na dotaz na jiný penzion nás posílají zpět k hlavní trase na Brasov, to se nám nehodí do plánu, tak se držíme původního plánu. Projíždíme večerní krajinou a je to hodně zajímavá cesta – asfalt perfektní, mezi vesnicemi většinou rovné úseky typu Route 66, kde se dá jet hodně svižně, ve vesnicích zato musíme naopak hodně pomalu, protože v každé se vracejí domů krávy z pastvy a není výjimkou, že stojí stádečko hned za zatáčkou a hezky přes celou silnici… Takto dojedeme až k hlavní silnici DN1 (E68) a těsně předtím, než na ni vjedeme, nacházíme v městečku Şercaia penzion Pensiunea Zaragoza.
Tentokrát na recepci vysíláme Pekyho, který vypadá nejseriózněji 🙂 a vyplatilo se – mají volný čtyřlůžkový apartmán za 42€, s tím, že pátej z nás si dá svoji karimatku na zem. Vcelku pěkné pokoje hned zabordelíme mokrými věcmi a spěcháme dolů do zahradní restaurace, kde si dáme nejlepší jídlo za celou motodovolenou – výborné vepřové kousky s česnekovými bramborami, omáčkou a okurkami, k tomu místní pivo. Prostě skvěle zakončený den.
pondělí 4.7.2016 (Transfăgărășan, Râmnicu Vâlcea, Brezoi) 260 km
Přes noc prší a ani ráno to není lepší – mrholí a šedá clona všude okolo nás. Situace se nemění ani po snídani a tak vyjíždíme za lehkého mrholení směr Făgăraş a dále ke známé Transfăgărășan silnici. Silný provoz, déšť – nálada nic moc. Než najedeme na Transfăgărășan, tak ještě dotankujeme a na benzince chvilku spekulujeme, jestli se nevyplatí třeba hodinku počkat na případnou změnu počasí. Pohled na meteoradar nás ale utvrzuje v rozhodnutí, že prostě holt nejznámější rumunskou horskou silnici pojedeme v dešti a mlze.
První kilometry je asfalt nic moc – klasický černý, opravovaný světlým, který na mokru pekelně klouže. Kamil nadává, že mu na CBčku podjeli obě kola najednou. Pomalu stoupáme a déšť sílí – rozhoduju se obléct nepromok. Přidává se jen Peky, ostatní to chtějí projet bez něj. Tím pádem se dělíme na dvě skupiny – já s Pekym v dešťové výbavě budeme zkoušet aspoň něco vyfotit, zatímco zbytek zájezdu jede bez zastávky nahoru do průsmyku, kde na nás počká v restauraci.
Počasí je vyloženě hnusné, ale i tak je alespoň něco vidět a tak zastavujeme a fotíme „na každém rohu“. Ovšem jen do té doby, než se z údolí vyvalila mlha a doslova během minuty bylo vidět jen na pár metrů. To už jsme ale byli téměř na vrcholu, takže jsme před tunelem, který vede na jižní stranu masivu, zaparkovali k ostatním a šli je zkontrolovat do přilehlé horské chaty. Už jsou jakž takž rozmrzlí, ale objednali si rybu a s rychlostí zdejší obsluhy jim ji přinesou kdoví kdy. Z terasy restaurace má být vidět ledovcové jezero Lacul Bâlea, ale díky počasí není vidět ani břeh, natož jezero…
Přehodnocuju priority a rozhoduju se jídlo vyměnit za odlovení nedaleké kešky. Výstup k ní (a hlavně pak sestup) byl díky mlze a kluzkému terénu (svah, skály, kameny, spousta potůčku a zbytky sněhu) v motobotech trošku složitější, ale povedlo se. Jen ten slibovaný výhled se nekonal 🙂 .
Po návratu zjišťuju, že ostatní už mají po jídle, ale pro změnu čekají na zaplacení – domlouváme se, že s Pekym pojedeme napřed a počkáme na druhé straně tunelu. Prý jim kdosi tvrdil, že na jižní straně je pěkné počasí!
Projíždíme cca 900m dlouhý tunel a… Fakt nekecali, sluníčko, teplo a modrá obloha! To by jeden nevěřil. Za chvilku po nás dojíždí Broňa, Jana s Kamilem prý ještě vyrazili na pěší průzkum na severní straně. Nastává typická průsmyková činnost, kdy člověk fotí panoramata, popojede, fotí vodopád, popojede, fotí serpentýny, popojede, fotí stádo oveček dole pod námí, popojede, fotí…
Narazili jsme na pěkné místo s posezením u kapličky a potůčku. Lanový mostek na druhý břeh k ještě stylovějšímu posezení bohužel vzala voda, ale tady to je taky fajn. Vytahujeme vařiče, přičemž Broňa zjišťuje, že se mu o sopečné kameny (které včera u kráteru vzal na památku malýmu) prodřela lahev s vodou a má tak v kufru slušný bazének 🙂 . To bylo sprostých slov 🙂 . A samozřejmě za to prý může Kamil, protože kdyby ho nenapadlo vzít kameny děckám, tak by je Broňa taky nebral 🙂 . No nic, někdo suší věci z kufru, někdo ohřívá jídlo – vládne pohoda. To neujde pasteveckým psům od kolem procházejícího stáda ovcí. Nejprve jsou u nás dva průzkumníci – když vidí, že jim od nás nic nehrozí a naopak jim Jana sype granule (vezla s sebou 2 kg granulí pro toulavé psy 🙂 ), osmělují se a dají se i pohladit. To povzbudilo i ostatní ovčácké psy a nakonec se jich u nás vystřídalo snad 7 . Stádo už bylo dávno pryč, granule snězené do poslední, ale dva vytrvalci od nás odešli až jsme snědli poslední sousta i my. Bača na ně mohl pískat jak chtěl, ale vidina žvance je vidina žvance.
Čas kvapí a my musíme dál, sjíždíme poslední serpentýny a pokračujeme k jezeru Lacul Vidraru. Kolem jezera se silnice začíná příjemně kroutit a to se nám líbí – tak nějak samovolně zrychlujeme a přecházíme z „turist“ do „sport“ módu 🙂 . Všichni se postupně střídáme ve vedení, ať má každý památku na některé z našich kamer (tady snad ještě dlouho nebude hrozit, že by památka byla také na kameře stacionárního radaru, jako na Passu Giau v Itálii…). Už to začíná být docela divočina, takže zastavuji na vyhlídce – jezero sice bohužel vidět není, ale zato je tu keška (samozřejmě čistě náhodou 🙂 ). Další zastávkou je samotná přehradní hráz – také velkolepá stavba, nad kterou ční kovová socha jakéhosi transformera (zřejmě maskota elektrárny).
Ukazatel na Șuici vidíme dříve, než jsem čekal, tak jdeme do toho – a končíme po 300m na konci vesnice, se kterou končí také asfalt. Tak tudy ne. V další vesnici je taky směrovka, tak podnikáme druhý pokus. Tentokrát to vypadá nadějně, uzounká asfaltka nás vede přibližně správným směrem do kopců, projíždíme malé vesničky, až dojedeme na křižovatku, kde již žádné ukazatele nejsou. Garmin to vzdal už před pár kilometry a od té doby trvá na návratu na hlavní silnici. My se ale ještě nevzdáváme. Patrně jsme v Cicăneşti, takže zvolíme směr, kde tušíme, že by to zpropadené Șuici mělo být. Před obchodem sedí chlápek, tak se ho jdu zkusit zeptat, jestli jedeme správně. Jak jsem ale už psal, s Rumunem se nedomluvíš 🙂 . Na moji přinesenou mapu se koukal, jako by ji viděl prvně v životě a jediné, co jsem z něj dostal a současně pochopil, byla správná výslovnost vesnice Șuici, + že jedeme správně. Dotazy typu „asfalto?“ doprovázené ukazováním na asfalt pořed námi bohužel nepochopil 🙂 . No nic, tak to zkusíme projet dál, následuje Bărăşti a další rozcestí. Z domu vybíhají děcka, tak se jich již s dokonalou výslovností 🙂 ptám na Șuici – kluk okamžitě ukazuje na cestu za jejich domem, nakouknu tam a je jasno – rozbitá polňačka do kopce vysypaná kameny… Tak to ne kdoví jak to je daleko, nevíme v jakém je ta cesta stavu a jít do toho s naloženýma naháčema, navíc CBčko ve dvou lidech, to je zbytečnej risk.
Ani se neptám ostatních a otáčím to. Vracíme se zpět na hlavní a valíme původní trasou na Curtea de Argeş, jen se skoro půl hodinovým zpožděním. Je to relativně větší město, takže se chvíli zdržujeme v zácpě, ale zanedlouho už v lehkém dešti uháníme na Râmnicu Vâlcea. Tam zakotvíme na benzince, oproti horám je tu zase pořádný pařák a hlásí se únava. Trošku zrelaxujeme a protože se připozďuje, začíná být jasné, že až k Transalpině dnes nedojedeme. Přes Booking hledám možnosti ubytování na naší plánované trase – vypadá to, že i když v Brezoi odbočíme do hor, tak minimálně ve Voineasa (kam bychom měli dojet ještě za světla) nějaké pensiony jsou.
Tak jo, valíme po E81 na sever. Teda, valíme, spíš se vlečeme v koloně – je to hlavní trasa přes hory na Sibiu, plná kamiónů, s velkým provozem a minimálními možnostmi pro předjíždění. Kousek za klášterem Mănăstirea Cozia se opět postupně probíjíme přes kolonu kamiónů, když si všímám, že za Broněm najednou zmizela Jana s Kamilem a Peky. Zastavujeme, po chvilce čekání přichází od Jany SMSka: „DEFEKT“. A sakra, otáčíme to.
Nacházíme je kousek zpět u kamioňáckého motelu – CBčko chytlo do zadního kola středně velký skleněný střep a bylo vymalováno. Ještě štěstí, že vzduch z pneu ušel tady, kde se dalo zastavit a ne ve skalních úsecích kousek před tím – tam nebyla mnohde ani krajnice…
Máme dohromady dvě balení knotů a dva antipichy, tak to snad vyřešíme. Jako první zkoušíme knot, ale po nafouknutí pomoci Pekyho mini kompresorku vzduch uniká kolem knotu. Jako druhý pokus zkoušíme můj (snad 8 let starý) antipich. Vypadá to nadějně, ale bohužel, taky se nedaří. Probíhá bohatá diskuze na téma zvolené metody použití antipichu, nicméně nakonec nefunguje ani jedna z nich. Mezitím se začíná stmívat a je jasné, že původní plán padá. Pokud to opravíme, tak zkusíme najít ubytování někde v Brezoi, pokud to nespravíme, tak holt asi budeme muset přespat v motelu, u kterého stojíme.
Když nepomohl jeden knot, což takhle zkusit tam narvat dva? Vytahujeme původní knot, díru znovu projíždíme výstružníkem a po malém boji se tam Pekymu skutečne podaří narvat dva knoty najednou. Chvilka napětí při foukání kompresorem – a hele, zdá se, že drží. Od právě dorazivšího rumunského motorkáře (který naštěstí mluví anglicky) se ještě dovídáme, že v Brezoi by měl být „vulkanizer“ i pneushop. Takže kdyby to do rána ušlo, máme kam zajet pro pomoc. Na nedaleké benzince raději ještě kolo doufoukáme a už za tmy se vydáváme hledat ubytování. Na to, že v Brezoi mělo být dost možností, to v reálu vypadá dost bledě. Už jsme skoro na konci a nenarazili jsme vůbec na nic. Garmin ale na výjezdu nějaké ubytko ukazuje, tak mířím tam. A máme štěstí – našli jsme Pensiunea Vultureasa. Ještě než slezeme z motorek, už na nás mává majitel. A dokonce mluví anglicky. Volné pokoje má, dvoulůžkáče za 100LEI nebo 22€, třetí pokoj nám nechá za 12€. Pro formu se jdeme na pokoje podívat (skromné, ale čisté), ale už víme, že stejně jinam nejedeme. Georgi (majitel) nám ještě nabízí, že protože tu nemá restauraci, hodí nás autem do supermarketu (zavírá ve 22:00, což je za 15 minut), abychom si mohli nakoupit pivo na večer a něco k snídani – s díky přijímáme. Do půlnoci pak sedíme na kryté terase, kecáme, sehráváme fotky. Trochu i bilancujeme – ze zajímavých míst nás už čeká jen zítřejší Transalpina, pak nám v podstatě začíná přesun domů.
úterý 5.7.2016 (Transalpina, Sebeş, Arad, Makó) 462 km
V noci oproti předpovědi pršelo a ráno se probouzíme do zamračeného a mlhavého dne. Aktuální předpověď slibuje další déšť, s čímž bohužel koresponduje i šedá obloha všude kolem. Jako pozornost od majitelů dostaneme ranní kávu a při snídani probíráme dnešní plán – tedy kudy se po Transalpině přiblížíme k domovu. Počasí se nelepší, spíš naopak, takže není na co čekat a my vyrážíme kolem přehrady Brădișor dál na východ. Jak se blížíme k jezeru Lacul Vidra, tak se citelně zhoršuje kvalita asfaltu a musíme hodně zpomalit. Alespoň pohled na oblohu přináší určitou naději, zatímco před námi a vlevo od nás je šedo až černo, tak na sever se to trošku trhá a je tedy šance, že nejenže nezmokneme, ale i něco uvidíme 🙂 .
Na začátku jezera děláme zastávku na focení a samozřejmě kešku. Ta je zapadlá v trubce držící ceduli – nechci ostatní zdržovat jejím dolováním, ale zastoupila mě Jana, která to vzala jako výzvu 🙂 . A taky ji po pár minutách úspěšně zdolala a krabku vytáhla na světlo boží 🙂 .
Tak jo, je čas popojet. Cesta vede pár kilometrů podél jezera a je v hrozném stavu – 300m pěkný úsek, kdy se člověk rozjede a pak bez varování výmoly přes celou silnici a tak to šlo furt dokola. Bonbónkem byly trčící obnažené roxory na opravovaném mostku – jeden trefit, tak nám nepomůže ani 5 knotů… Zdárně tento úsek přehopsáme a v Obârşia Lotrului najíždíme na Transalpinu.
Tím za sebou necháváme černé mraky a stáčíme na sever, kde panuje viditelně lepší počasí. Po pár stovkách metrů začíná perfektní asfalt a svižné zatáčky. Opět tak ve „sport“ režimu, který si všichni užíváme, letíme k Lacul Oașa. Za přehradní hrází zastavujem u stánků, že koukneme, jestli tu nepořídíme něco na památku domů. Stojí tu i skupinka motorkářů z Česka, tak se dáváme do řeči a přicházíme na největší omyl a zklamání letošní dovolené – ta „pravá“, hezká Transalpina s výhledy na hory, je jižněji, my jsme najeli až na její severní část, která je pěkná jízdně, ale výhledy tu moc nejsou… Sakra, zrovna u Transalpiny jsem spoléhal na moji papírovou mapu, která je asi staršího vydání a zeleně (jako scénickou trasu) má značenu jen „naši“ severní část.
Co teď? Vrátit se do Obârşia Lotrului, projet alespoň tu nejhezčí část jižní Transalpiny a vrátit se zpět na původní trasu? To znamená navíc cca 100-150km a to nevystačíme s benzínem, protože další možnost tankování je až u Sebes. Navíc podle černé oblohy je vysoká pravděpodobnost, hraničící s jistotou, že tam prší a nebudeme mít nic ani z výhledů. Další nezanedbatelná skutečnost je, že to znamená nejmíň 3, ale spíše 4 hodiny zdržení a o to větší kilometrový nájezd pro zítřek. Ale když už jsme tady, tak je zase škoda to nezkusit. Ach jo. Variantou jet přes Novaci na Târgu Jiu, Petrosani a Devu bychom sice vyřešili benzín, ale časově a kilometrově to je ještě náročnější, než první varianta. Kdyby bylo pěkně, tak bychom to asi dali, ale takto jsme se po dlouhém rozhodování s těžkým srdcem shodli, že nemá smysl to hrotit. Zvlášť když je velká šance, že kvůli počasí z toho stejně nebudeme nic mít. Během rozhodování jsme si každej dali místní langoš, sypaný sýrem a zalitý smetanou, tak doufáme, že to bude bez následků 🙂 .
No nic, sjíždíme klikatou silnicí na Tău Bistra. Silnice je to jistě pěkná, ale z předchozího rozhodnutí jsem nějakej rozhozenej, takže si to vůbec neužívám a jedu v silně „turist“ módu. Po pár km mě předjíždí Brońa, který má chuť na svižnou jízdu – nechávám ho jet a dál se ploužím. Až téměř na konci této etapy mě to přechází a začínám si jízdu zase užívat. Ale to už pomalu přijíždíme do Sebes, kde zakotvíme na benzince v okrajové části města. Dáme kafe, něco k snědku a diskutujeme, jestli pro přesun k maďarským hranicím (kam bychom dnes rádi dojeli) zvolit dálnici, nebo původní trasu na Arad. Dálnice bude volnější, ale vede oklikou a chybí jí zatím nepostavený 70km úsek mezi Deva a Lugoj. Stará silnice Sebes – Arad je kratší, ale bude asi zasekaná kamiony… Časově to Garmin spočítal zhruba stejně. Nakonec se rozhodujeme, že zkusíme dálniční variantu. Protože ani na této benzince (stejně jako na žádném předchozím stánku) nenacházíme nikdo nic, co bychom mohli koupit na památku dětem (sopečné kameny se nepočítají 🙂 ), vyráží Jana s Kamilem a Broněm do nedaleké nákupní zóny hledat hračkářství. My s Pekym dáváme další kafe a hlídáme věci.
Po návratu zbytku skupiny tedy vyrážíme vstříc nudné dálnici, alespoň že v Rumunsku za ni motorky neplatí. U nájezdu Garminu hlásí „opusťte kruhový objezd na prvním výjezdu“, čehož se slepě držím a za chvilku už se všichni projíždíme po fungl novém odstavném parkovišti 🙂 . Holt jsem chvilku ztratil ostražitost a hned mě Garmin dostal 🙂 . Řehtám se do helmy, obkroužíme kolečko a vzápětí už okoušíme rumunskou dálnici. Provoz je na pohodu, ale vane silný protivítr, který s námi pěkně cloumá.
Když za půl hodiny u Deva dálnice končí, tak se ani nezlobím. Garmin nás protahuje zkratkou typu „je to sice dál, za to horší cesta“, ale alespoň vidíme jakési vodní dílo, které přejíždíme po hrázi. Pak už se napojíme na hlavní E68 a v silném provozu pokračujeme do Săcămaş, kde se trasy dělí na Lugoj, nebo po staré na Arad. I když jsme se před hodinou shodli na dálnici, tak teď se jednomyslně shodujeme, že to nemá smysl a volíme cestu po E68 na Arad. Silnice je poměrně kvalitní, ale jak jsme čekali, je tu velmi silný provoz a mraky kamionů. Styl jízdy je taky síla – kamiony jedou 80-90, ale za to pořád – i přes vesnice. Na prvních pár kilometrech přitom ale ve vesnicích potkáváme alespoň tři policejní hlídky. Kolem nich kamiony projíždějí +/- předpisově, takže se zřejmě varují vysílačkama. Tím pádem vždy řeším dilema, jestli kamion před námi předjíždět nebo ne – mimo vesnici nás brzdí, ale když ho všichni postupně předjedeme, tak vzápětí přijde vesnice, já jako první zvolním na cca 70km/h a onen kamion nás dojede a začne se na nás nepříjemně lepit. Nechce se mi na konci dovolené platit zbytečnou pokutu za rychlost, ale na druhé straně se nechceme nechat přejet rozjetým kamionem, takže se přizpůsobujeme místnímu stylu a pokud to jde, tak přes vesnice jezdíme za nějakým místním „vodičem“.
Kolem šesté jsme teprve zhruba na půl cesty mezi Deva a Aradem. Teplota přes 30 stupňů a náročný styl jízdy si vybírá svoji daň v podobě únavy a hladu. Zastavujeme u motelu American Star a dáváme si nějaké jídlo z jejich omezené nabídky. Objednáváme stylem něco si vybereme, servírka zmizí, za chvilku se 2x vrátí s tím, že nějakou ingredienci už nemají. No, ale nakonec se najíme všichni a při placení utratíme i poslední rumunské peníze. Že jsme se všichni najedli ale možná nebyla úplně výhra, protože se u některých z nás začínají hlásit střevní potíže. Kdo ví, jestli to bylo z tohoto jídla, nebo z langošů se smetanou na Transalpině, ale dříve, nebo později to dohnalo (a prohnalo) každého z nás 🙂 .
V Aradu pak dotankujeme, nakoupíme domů nějaké rumunské pamlsky (a střídavě obsazujeme jediný záchod na benzince). Po zkušenosti se vstupem do země se rozhodujeme nevyužít dálničního přechodu a do Maďarska vjet přes nedaleký malý přechod Turnu – Battonya.
Obchvatem přes průmyslovou zónu se vyhýbáme ucpanému Aradu a se stmíváním dorážíme na úplně prázdnou hranici. I tak nás ale nečeká hladký průjezd – musíme sundat helmy a dokonce chtějí i otevírat kufry – asi jestli v nich nepašujeme běžence 🙂 . Vypadá to, že mladá celnice, která nás kontroluje, je tam nová a kolegové ji na nás zaučují. A nebo je naštvalo moje zatroubení, když jsem těsně před celní budkou vypínal kameru a zavadil přitom o klakson 🙂 .
Zdárně kontrolou procházíme a už po setmění projíždíme maďarským venkovem. Češi, které jsme potkali na Transalpině, nám říkali o kempu s chatkama v Makó, jedeme tedy tím směrem – buď najdeme nějaký nocleh po cestě, nebo snad budeme mít štěstí na volnou chatku tam. Bez potkání jediného penzionu dojedeme až do Makó, kde natrefíme na Helga Apartman. Máme štěstí, mají volné dva apartmány, cena 12€ za osobu – není co řešit. Večer sedíme na terase, kecáme, popíjíme a je nám trochu smutno, že už letošní motodovolená končí…
středa 6.7.2016 (Szeged,Budapest, Neusiedl am See, Mürzzuschlag, Niederalpl Pass, Wildalpen) 593 km
Ráno posnídáme a i když se nám nikomu moc nechce, kolem deváté vyrážíme na (pro většinu z nás) poslední etapu dovolené. Před odjezdem je už zase vedro „jako prase“ a Broňa se vidinou dálničního pečení ve vlastní šťávě rouhá prohlášením „já chcu dneska zmoknout“ 🙂 . Najíždíme na dálnici a jen co se za Szegedem napojíme na M5 na Budapest, je jasné, že se Broňovo přání splní – před námi je bouřka. Naštěstí projíždíme jen jejím okrajem, tak ani nebylo nutné nasazovat nemoky.
Držíme se osvěcčeného scénáře – každých 100km pauza, každá druhá tankovací a takto dojedeme až na obchvat Budapešti. Tam zastavíme, dáme sváču v McDonald’s a loučíme se s Pekym, který to domů vezme přes Štůrovo – ušetří tak přes 100km. Hned za Budapeští se Peky odpojuje a my pokračujeme ve třech motorkách na poslední maďarskou zastávku u Győru – tady se pro změnu loučím já. Jana s Kamilem a Broněm budou pokračovat po klasické trase na Bratislavu a po D2 domů, zatímco já si jedu prodloužit dovolenou za rodinou do Rakouska. Už se na ně těším. Zatím ale dáváme oddychovou pauzu na benzince, já konečně kupuju dárek pro malýho 🙂 a rovnou i Rakouskou dálniční známku.
No nic, před třetí vyrážíme, ještě nějakých 50km jedeme společně, pak se zbytek odpojí na Bratislavu a já pokračuji sám. Trošku se obávám přejezdu do Rakouska – psalo se o kontrolách kvůli běžencům a i digitální cedule na posledních úsecích dálnice informovali o možném zdržení. Rakušáci to mají ale zorganizované výborně – provoz rozdělují do několika kontrolovaných proudů. Já jedu do úplně krajního, vyhrazeného pro osobáky a kolem kontrolujících policajtů projíždím bez zastavení. Tak to má vypadat 🙂 .
Po dálnici pokračuju až k Neusiedl am See, pak se okreskami v silném odpoledním provozu prokousávám k Eisenstadt. Odtud už jedu po rychlostních silnicích k Wiener Neustadt a vzápětí odbočím na S6 směr Semmering.
Taková dálnice mi nevadí – příjemně zakroucené zatáčky, které se jedou v náklonu ve 140km/h, mě zase probudí a připraví na závěrečnou denní etapu. Sjíždím na Mürzzuschlag a po dotankování mířím po B23 na Mariazell. Jede se moc příjemně a kopce kolem se starají o to, že je i na co koukat. V Mürzsteg dojíždím k rozcestí, kde je tabule Mariazell doleva i doprava. Kilometrově to vychází stejně, tak volím variantu vlevo, přes Niederalpl Pass, tudy jsem ještě nejel. A byla to dobrá volba na rozehřátí se před posledním klikatým úsekem podél řeky Salzy. Do Wildalpen k penzionu dojíždím po půl sedmé, přivítání s rodinou a tím končí „rumunská“ část letošní dovolené. Při odbočování k penzionu si ještě všímám, že mi nebliká zadní blinkr, budu se na to muset do odjezdu domů ještě podívat…
čtvrtek – pátek 7.-8.7.2016 (Wildalpen a okolí)
Následující dva dny jsme s Mončou, Honzíkem a Moničinými rodiči strávili výletem na Hochkar a procházkami po okolí Wildalpenu.
Z moto pohledu nic k zaznamenání 🙂 .
sobota 9.7.2016 (Mariazell, Scheibbs, Melk, Krems, domů) 296km
Už v noci mě vzbudila bouřka a prší i ráno. Ach jo, ani ten poslední den nemůže proběhnout bez zmoknutí. Podle radaru to vypadá, že prší jen do vzdálenosti nějakých 30-40km, takže ani neoblékám nepromok. Rozloučíme se s domácími a vyrážím do deště. I přes nepřízeň počasí pojedu jinou trasu než rodina v autě. V Mariazell už je v dálce vidět i kousek modré oblohy, takže se snad i trošku svezu. Stejně jako loni jedu směr Josefsberg a pak po B28 na Puchenstuben – tam už začíná silnice osychat a můžu si tak začít užívat zatáčky. Kousek před Scheibbs nacházím (díky kešce) velmi zajímavé místo – pod skálou u silnice je upraveno místo s vodopádem, vedle kterého jsou kaskádově umístěny stolky s lavicemi a to vše přirozeně kryté stromy.
Následuje už notoricky známá trasa na Melk, kolem Dunaje (kde zase zmoknu) a pak už jen Krems, Eggenburg, Retz a přes Hnanice domů…
Závěrem…
Nevím jak ostatním, ale mně se Rumunsko líbilo a nebyl bych proti se tam příští rok podívat znovu. Projet tu nešťastnou Transalpinu, klidně i znovu Transfăgărășan bez deště 🙂 a třeba to zkombinovat s Bulharskem? Jsou to velké země a na rozdíl od Alp a Dolomit to tu je o stylu prohlédnu si zajímavé místo, pak jedu 100-150km a prohlédnu si zase jiné zajímavé místo. Chtělo by to více dní a to naše rodinné situace většinou moc nedovolují. Možná kdybychom řešili tranzity pomocí auta s vozíkem přes noc…, no uvidíme. Na úplný závěr – všem zainteresovaným díky a uvidíme, co přinese příští rok 🙂 .
( aktualizace 20.9.2016 – přidáno video! )
Trošku netradiční video z Kamilovy dílny 🙂 :
Bolek
- Fotogalerie
- Video přímo na YouTube
Komentovat