Splněný sen – konečně jsem se na motorce dostal někam východněji, konkrétně do horských oblastí Černé Hory a částečně Bosny 🙂 . Jet někam tím směrem jsem chtěl už delší dobu, ale nikdy se nezadařilo. Ne, že by Alpy a Dolomity nebyly pěkné, jen jsem chtěl prostě ochutnat i jiné kraje. Zpočátku jsem plánoval okruh Rumunskem, ale pak jsem usoudil, že víc zážitků na menší ploše by nás mohlo čekat v národních parcích Černé Hory a okolních zemí.
Kamilovi se nápad líbil, tak ještě zbývalo zjistit, kdo by chtěl jet s náma a v jakém termínu vyrazíme. Termín se vyřešil sám – dostali jsme nabídku od Mončiných rodičů, jestli s nimi nechceme jet na týden do Rakouska do Wildalpen. Kdybychom na motorkách vyrazili o pár dní dříve, mohl bych pak z Balkánu přejet do Wildalpen a strávit zbytek dovolené s rodinou. Navíc by Monča nebyla sama na Honzíka. Domluveno – jelikož Rakousko je sobota-sobota, tak na motorkách vyrazíme už ve čtvrtek, s tím , že v úterý přejedu do Rakouska.
Co se týče spolucestovatelů, tak to po dlouhé době vypadá na komorní výlet – nikdo z kamarádů se k nám už nepřipojí. Ale zato nečekaně s námi může jet Jana (naši naprostou náhodou sehnali chatu ve stejném termínu a nabídli Janě s Kamilem, že si tam vezmou děcka). Takže to vypadalo na tři motorky – Jana pak začíná váhat, jestli to po takové pauze bez ježdění není moc velké sousto. Nakonec se s Kamilem dohodnou, že pojedou ve dvou na jedné motorce.
A když už jsme jen dvě motorky, proč neoprášit téma převozu motorek na vozíku za autem – zbavili bychom se tak nudného 950km převážně dálničního přesunu a ušetřili bychom síly a pneumatiky. Tak jo, zkusíme to. Nastalo další martýrium se sháněním informací o legislativě, vhodného vozíku (přeci jen můj autobus něco váží a ani Janina Sevenfifty není drobeček) a v neposlední řadě tažného na auto. Vše se nakonec podařilo zvládnout (ale třeba zápis tažného do techničáku proběhl až den před odjezdem).
Jako vhodné místo, kde na 5 nocí necháme zaparkované auto s vozíkem, jsem po pár mailech s obsluhou zvolil kemp Tri Vodenice, nedaleko bosenského města Foča, kousek od hranic s Černou Horou. Hrubým plánem je navštívit bosenské písečné pyramidy nedaleko Foči, projet hory a kaňony Černé Hory, případně albánská silnice SH20 či nedaleké srbské národní parky – prostě, jak se nám bude aktuálně chtít.
V podvečer před odjezdem naložíme motorky s bagáží a domlouváme se, že si dáme sraz ráno ve 4:50. Večer volá Kamil – právě zjistil, že má rok propadnutý pas – uklidňuji ho, že do všech zemí, kam se máme možnost dostat, už stačí jen občanka…
čtvrtek 2.7.2015 (Bratislava, Budapest, Osijek, Sarajevo, Foča) 953 auto km
Těsně před pátou přijíždím do Kupařovic, vyzvedávám Janu s Kamilem a přesouváme se za taťkem, který nám během noční služby hlídá nabalené auto s vozíkem a motorkami. Včerejší kurtování motorek se nám moc nepovedlo – už před Podivínem má moje GSX náklon, za který by se skoro nemusel stydět ani Rossi v MotoGP – provizorně ji u krajnice srovnáváme a je nám jasné, že na slovenských hranicích musíme udělat změnu v kurtování. Na podruhé jsme už přišli na ten správný způsob úvazu a od té doby se motorky ani nehly.
Valíme po dálnici na Bratislavu a pak do Maďarska na Budapest. Využíváme výhody auto přesunu a ti, co neřídí, klimbají (Kamil s Janou za poslední dva dny naspali dohromady asi jen 6 hodin). Je obrovské vedro a jsme fakt rádi, že se nemusíme pařit v motohadrech na motorkách. V Maďarsku děláme jen dvě dálniční pauzy, ale obě mají své příhody – na první Jana po otevření krabice s tradičníma řízkama nevěřícně kouká na tučnou masařku, která z ní vylétá (a předtím do všech řízků poctivě nakladla vajíčka). Na druhé se nám pro změnu podařilo nechat na lavičce půlku bábovky i s nožem 🙂 . Zjistili jsme to až za 20 minut, kdy se Jana zeptala: „Vzal jste doufám někdo tu bábovku do auta, když jsem šla na WC?“ ??? „Já ne“ „Já taky ne“. Hmm…
No nic, se ztrátami se počítá, ale že přijdou takto brzo…
Přejezd do Chorvatska už probíhá bez problémů, cesta se trošku vleče, ale jak u Osijeku najedeme opět na dálnici, tak už to zase odsýpá. Do Bosny a Hercegoviny vjíždíme přes Bosanski Šamac – minule jsme se tu s Mončou dobře najedli, tak proč hledat něco jiného. Za volantem je zrovna Jana a na celnících je vidět, že se tam často nestává, aby přijelo auto s vozejkem s motorkama, uvnitř dva chlapi, ale řídí ženská. Na bosenské straně hranic chtějí i techničáky a zelené karty od motorek – Kamil má techničák od motorky v tankvaku, který je samozřejmě zaházen někde na spodku haldy motověcí, takže se tam trochu zdržujeme, ale nakonec je vše OK a jsme vpuštěni. Zastavujeme u prověřené restauračky a začíná příjemná bosenská realita – ceny velmi přijatelné, porce velké a kvalita výborná.
Poslední úsek se Sarajeva k Foči je nečekaně zatáčkovitý a místy stoupá až do nějakých 1400mnm, což ve spojení s nepříliš dobrým povrchem není pro naše auto s vozíkem až tak vhodná kombinace, ale alespoň je na co se dívat. Posledních asi 15km se cesta zužuje na šírku jednoho auta a navíc tu místy probíhá její rozšiřování, takže je tu spousta úseků bez asfaltu – vozejk s motorkama za náma skáče jak rozdivočelá koza…
Těsně po deváté (už po setmění) dorážíme konečně do kempu v oblasti Bastasi. Po ubytování se (chatka 5€/osoba), ještě přemístíme motorky z vozíku před chatku a jdeme na chvilku do místní hospůdky. Chceme si na oslavu šťastného příjezdu dát místní točený pivo – šokuje nás, že nám donesou Staropramen 🙂 . Dlouho tam ale nevydržíme a přesunujeme se do chatky dospat spánkový deficit…
pátek 3.7.2015 (Durmitor, Žabljak) 87km
Ráno je nad kempem mlha, ale je jasné, že to nebude dlouho trvat a začne zase pařák. Večer jsme si nahlásili snídani, tak jsme zvědaví, co dostaneme. A nebylo to špatné – mix místních a podle chuti snad domácích uzenin, nějaký sýr, koblihy na slano a další pochutiny. No, najedli jsme se řádně, jen místo kafe jsme automaticky dostali čaj.
S plnými žaludky jsme pak nanosili zbytek věcí z auta k motorkám a začalo balení a kufrování. Což o to – v mém případě to bylo jen o nacvakání kufrů na motorku, Jana s Kamilem to měli trošku složitější a až přímo tady dělali rozhodnutí, co si s sebou nakonec vezmou a co ne, třeba o potřebě nepromoku se strhla zajímavá debata 🙂 .
Kolem jedenácté tedy opouštíme kemp a doufáme, že až se sem za 4 dny vrátíme, najdeme tu v pořádku i naše auto s vozíkem. Protože jsme se dohodli, že na písečné pyramidy (které jsou kousek odtud) se podíváme až při zpáteční cestě, vyrážíme rovnou na bosensko – černohorskou hranici. Je to jen asi 8 km, úzkou a místy rozkopanou prašnou cestou. Hned po výjezdu od kempu se mi Kamil s Janou ztrácejí. Malá vsuvka – kvůli úspoře hmotnosti na vleku jsme se dohodli, že motorky nebudeme doma dotankovávat, což jsem si já vysvětlil tak, že mám benzín cca na 150km, zatímco CB-čko uz jede na rezervu a v prudkém kopci od kempu začalo škytat… No nic, vracet do Foči se nebudeme, do Plužine k benzince to je slabých 30km, to by dojet mohli…
Dojíždíme k hranicím, kde je menší fronta a na sluníčku už pořádný pařák. Snad to půjde rychle. No tak ne, nepůjde. Celníci jsou hodně pečliví a tak se na obou částech hranic zdržujeme dohromady nějakých 40 minut. Ani jsem neměl chuť si v mezipásmu odlovit kešku pod hraničním mostem přes Taru. Jsme durch propocení a vypil jsem polovinu vody, co jsem měl v tankvaku na celý den. Honem do hor, tam snad bude líp.
Na černohorské straně už je silnice kvalitní a hned se jede líp. Navíc se začíná pěkně kroutit kaňonem řeky Piva, spousta tunelů ve skalách a když se dostaneme k Pivskému jezeru, už nám nevadí ani zastávky na focení. Krásnou cestou se dostáváme až do Plužine, kde nacházíme benzinku a doplňujeme jak palivo, tak tekutiny pro nás.
Už plně vybaveni se vydáváme kousek zpět a odbočujeme směrem na Durmitor – místo, kam jsem se snad na této dovolené těšil nejvíce. Silnička se kroutí soustavou tunelů (samozřejmě neosvětlených, často uvnitř zatáčejících) a stoupá vysoko nad až kýčovitě modré jezero. Dostáváme se na Pivskou planinu a po nějaké době dorážíme k osadě Trsa, kde parkujeme u osvěžovny „Eko Selo Durmitor“. Dáváme točený pivko a taky konečně kafe (mimochodem výborný), s Kamilem párujeme interkomy – letos už to konečně funguje! Při placení se nás číšník ptá, jestli jedeme do Žabljaku a jestli tam nepotřebujeme ubytování – dává nám vizitku. S díky přijímáme, alespoň nám to večer ušetří čas.
Dnešek jsme si vyhradili jen na Durmitor, proto nijak nespěcháme a v pohodě po hodině vyrážíme dál. Po dalších pár kilometrech jízdy Pivskou planinou přichází ta nejhezčí část dne – Národní park Durmitor. Hory všude kolem nás, jezírka, úzká klikatá silnice, sem tam stáda ovcí, koz, krav nebo i koní – prostě nádhera. Častěji fotíme, než jedeme, ale nejde odolat. V horní části vybíráme místo s nádherným výhledem a navíc i lavičkami – tady zastavíme na delší dobu. Vaříme jídlo, pak kafe, ale hlavně sedíme, odpočíváme a nasáváme tu pohodovou atmosféru.
Po hodině se zvedáme a přejíždíme o dalších pár km do průsmyku Sedlo (1907 mnm) – nejvyššího místa této silnice. Je tu keška, ale ta je ještě o skoro 100 výškových metrů výše až u paty vrcholu Sedlena Greda. Máme pořád dobrý čas, takže se s Kamilem vydáváme vzhůru, Jana nás bude jistit zespodu 🙂 . Pořádně tu fučí vítr, takže ani nesundáváme bundy – to je snad jedinkrát za celou dovolenou, kdy nám v není horko. Nezdá se to, ale výšlap to byl pěknej – námaha je ale vykoupena jednak úspěšným odlovem kešky a druhak nádhernými výhledy. Dolů se šlo ještě hůř, než nahoru, ale všechny nástrahy jsme zvládli a můžeme zase pokračovat.
Klesáme a po pár dalších fotících zastávkách (a pár kilometrech) Durmitor opouštíme a něco po šesté se blížíme k Žabljaku. Zkusmo odbočuju k centru, že se někde podívám na tu vizitku, kterou jsem dostal v horách, ale hned u prvního přechodu se k nám vrhá maník a nabízí ubytování. Než se stačím domluvit s Janou a Kamilem, zastavuje u nás terénní auto a jeho řidič něco důrazně prohodí k naháněčovi a na nás mává vizitkou – stejnou, jako mám já 🙂 . Naháněč se s omluvou stahuje a my valíme oči – chlapík v autě měl evidentně echo od číšníka v horách, který nám dal vizitku před šesti hodinami! Smějeme se a jedeme se podívat na ubytování – to je v pohodě, dva samostatné pokoje, 10€ na osobu, takže se domlouváme zatím na jednu noc. Maník nám mezitím vysvětlil, že onen číšník v horách je jeho bratr a volal mu, že se u něj zastaví čeští motorkáři. Jak nás podle tohoto popisu po šesti hodinách (a navíc na dálku) poznal, je nám dodnes záhadou.
Využíváme toho, že ještě není tak pozdě a po rychlém ubytování vyrážíme k nedalekému Černému jezeru. Jdeme pěšky, protože nám Sreten (náš domácí) říkal, že je to procházka tak na půl hodiny. No, vyklubalo se z toho pěkných 4-5km a k jezeru jsme došli až po osmé, ale pěkné bylo, to zase jo. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v hospůdce, že bychom si dali něco malého k snědku. Nakonec neodoláme Mix grilu – 1kg masa za 8€ a všichni 3 máme co dělat, abychom to snědli. S plnými žaludky dorážíme zpět do penzionu a rušíme i původně plánované večerní posezení na terase. Já ještě před spaním propočítávám varianty, kam bychom se zítra mohli vydat, ale kolem půlnoci to taky zabalím.
sobota 4.7.2015 (kaňon Tary, silnice P-19, Cetinje, Budva) 249km
Snídani jsme měli domluvenu na osmou, dělá ji Sretenova sestra (vypadá to, že zaměstnává celou rodinu), ale nějak popletla zadání a má nachystanou vegetariánskou snídani pro dva. Domlouváme se, že přijdeme za půl hodiny. Mezitím se dovídám, že ačkoliv jsem já spal dobře, tak Jana celou noc pozorovala oknem místní omladinu, která se prý podezřele pohybovala v okolí penzionu. Sedáme nad mapu a mé noční propočty a rozhodujeme se, že do Srbských národních parků je to zbytečně daleko a že dnes v klidu projedeme kaňon Tary a pak se podle času a chuti rozhodneme, jestli do Albánie, na jih k moři, nebo zda zůstaneme na severu ČH.
Na druhý pokus se už snídaně dočkáme, jen si Alexandra trochu zjednodušila situaci a udělala ji vegetariánskou pro všechny. Kamil sice trochu brblal nad palačinkami se špenátem, ale naštěstí to zachránil výborný sýr a další pochutiny, takže hladoví jsme neodcházeli.
Vyrážíme ze Žabljaku a po půl hodině dojíždíme ke známému majestátnímu mostu přes kaňon řeky Tary. Je tu spousta lidí, ale fotku nemůžeme vynechat, takže parkujeme před stánkama na kraji silnice. Když se vyslíkáme ze spocených hader, přichází k nám jeden z chlapů s reflexními vestami. Myslím, že bude prudit kvůli placení parkovného, ale omyl – nabízí nám ZipLine – adrenalinovou jízdu na laně přes kaňon – délka přes 800m, výška 152m. S Kamilem okamžitě zbystřujeme – že bychom do toho šli? Ptám se na cenu – prý 20€ za osobu, ale když pojedeme všichni 3, dá nám slevu 🙂 . Jana prohlašuje, že ať si klidně jedeme, ale ona na to teda nevleze ani omylem. Chvilku ji přesvědčujeme o naprosté bezpečnosti a neopakovatelné příležitosti. Maník nabízí, že nám samozřejmě pohlídají motorky a věci a že když pojedeme všichni, tak to bude za 15€. Jana ještě chvilku odolává, ale nakonec souhlasí a navíc chce jet první, aby si to už nemohla rozmyslet. Tak jo, domluveno, jdeme na nástupní stanoviště, tam zjišťujeme, že lana jsou dokonce dvě vedle sebe a tak Jana můžou jet s Kamilem spolu. Obsluha je bez většího zdržování navlíká do úvazku, posléze zavěšuje pod lano, odpočítávání a už frčí do dálky.
Obohaceni o nevšední zážitky se necháváme odvézt zpět na druhý břeh a vydáváme se fotit most a poté i na procházku přes něj. Na cestu kaňonem Tary se tak vydáváme až kolem dvanácté, s tím, že vzhledem k horku se budeme snažit zase chvilku jet. Jedeme stále úchvatným kaňonem Tary směrem na Mojkovac a příjemnou jízdu klikatou silničkou narušovalo jen všudepřítomná omezení rychlosti a v jedné vesnici pes, který si chtěl do sbírky ulovit CBčko.
Krátce po jedné jsme v Kolašinu na benzince a dáváme malou pauzu. Vedro se stále stupňuje a my u zmrzliny a piva debatujeme, kam se vydat dál? Jana překvapuje s návrhem, že když už dneska jednou překonala sama sebe, tak můžeme zkusit tu Albánii. Dost mě tím zaskočila – s tímto vývojem jsem nepočítal, protože Jana byla vždy při každé zmínce o Albánii kategoricky proti. Musíme ale zvážit, že na hranice dojedeme kolem páté a pak nás bude čekat pár hodin offroadu v albánských horách, který možná naše silniční stroje nezvládnou a i když jo, tak hrozí, že tam zatmíme. Ale zase – příležitost se má využít, na albánskou SH20 se chci podívat už dlouho a kdyby to vypadalo blbě, tak se můžeme vrátit.
Tak odjezd směr Mateševo – Andrijevica. Po pár minutách si vzpomínám, že mi vlastně na benzince pípla nějaká SMS a já si ji zapomněl přečíst, takže zastavuju a vytahuju mobil. A za pár okamžiků mě polívá studený pot – taťka píše „Buďte opatrní, v Albánii teď v horách zastřelili dva český turisty!“ Mezi Theth a Skadarem… Sakra, to je hned vedle oblasti, kam právě jedeme. Oznamuju to Kamilovi s Janou a prakticky bez váhání naplánovanou cestu rušíme. Nevíme o co jde, vrah/vrazi jsou na svobodě a i když tušíme, že to nejspíš nebude čin nějakých teroristů, nebo podobně, raději se rozhodujeme zbytečně neriskovat.
Takže změna plánu, v Mateševu odbočujeme do hor a jedeme po málo frekventované silničce P-19 na Lijevu Rijeku a Klopot. První část cesty je málo záživná a asfalt nic moc, navíc náladu máme všichni ve světle posledních informací dost bídnou. V druhé části ale přicházejí kopce, krásné výhledy, silnice je sice stále uzounká, ale pěkně zakroucená a nám se vrací dobrá nálada. Máme už trochu hlad, ale není moc kde zaparkovat ve stínu. Nakonec stavíme na místě s vyhlídkou na „Most na Maloj Rijeci“, z jedné strany skála, z druhé sráz bez svodidel, silnička na šířku jednoho auta a na jediném místě pro vyhýbání aut stojí naše motorky. Člověk by neřekl, jak rychle na takto opuštěném místě nastane situace, že shora jede prehistorický náklaďáček naložený dřevem, zespoda auto a potkají se přímo u nás. Nikdo ale nic nehrotí a situace se vyřeší s úsměvem, tak to má být. Uznávám, že tady asi není nejlepší místo na vaření jídla a pokračujeme dolů. Na kopcích směrem k Podgorici vidíme hned několik lesních požárů. O pár zatáček níže upozorňuju za mnou jedoucího Kamila na větší šutr na cestě, když v tom vidím, že šutr není šutr, ale slušně velká želva.
Sjíždíme až k Bioče a napojujeme se na silnici vedoucí kaňonem Morača, kde po pár set metrech zastavujeme u restaurace. Trošku problém se servírkou, které se moc nechce komunikovat, ale zase se tu za pár euro královsky najíme. A u kávičky pak i rozhodneme, že dnes nepojedeme zpět na sever, ale naopak na jih někam k Cetinje, odkud bychom zítra ráno navštívili NP Lovčen.
Moc se nám nechce, ale nasedáme zpět do sedel a míříme na Podgoricu, kterou zanedlouho projíždíme. Navigace nás vede centrem, ale naštěstí provoz je minimální. I tak jsme ale rádi, když za ní začínáme stoupat do kopců. Po pohledu na pozdně odpolední Podgoricu narazíme i na známou ceduli s odbočkou na Kokoti, u které se nemůžeme nevyfotit. Silnice se klikatí a nabízí krásné výhledy na zvlněnou krajinu plnou kopečků a v dáli i Skadarské jezero.
Dojíždíme do Cetinje a začínáme hledat ubytování, je už skoro osm. Projíždíme Cetinje křížem krážem, nějaké penziony a apartmány i nacházíme, ale buď je to v centru bez parkování, nebo v nevlídné části města. Navíc, toto město na nás nepůsobí moc důvěryhodně, tak se po chvíli váhání vydáváme blíž k moři, že snad na něco narazíme v dalších vesničkách. Dojíždíme do Lapčići, Garmin tu ukazuje nějaké ubytování, ale vyklube se z toho luxusní apartmánový komplex s výhledem na večerní pobřeží a navíc nikde žádná recepce. Před chvílí jsme jeli kolem cedule „apartmani“, tak navrhuji se tam vrátit a zkusit to tam. Jana je ale pod vlivem pohledu na moře a žadoní, ať už zajedeme někam k pobřeží. Zrovna na Budvu, která je přímo pod námi, nemám nejlepší vzpomínky, tak se snažím argumentovat, že je to moc profláknuté město, davy lidí a ubytování bude drahé – prostě, že do Budvy nejedu 🙂 . Pro Janu je ale vidina koupání v moři tak silná, že prohlásí, že k moři pojede klidně i do kempu. Jeden je hned vedle Budvy, tak nakonec podléhám a jedeme to zkusit. Mezitím se rychle stmívá a jak sjíždíme serpentinami k Budvě, je to fakt pěkný pohled.
Průjezd městem je stejný, jak si ho pamatuju z doby před dvěma lety – mraky lidí, do protivky obrovská zácpa, prostě nic pro mě. Naštěstí v našem směru to jede, tak za chvilku už odbočujeme směrem ke kempu, který stojí na pobřeží. U recepce se vzhledem k tomu, že to vypadá, že by nám nedovolili vzít motorky ke stanům, domluvíme, že se ještě zajedeme podívat k blízkým budovám, jestli tu třeba nejsou volné apartmány. Ulička ale po pár metrech končí a tak se otáčím, když v tom ke mně z přilehlé restaurace přibíhá ženská a ptá se, co potřebujeme? Anglicky odpovídám, že ubytování, ona že nerozumí a volá šéfa – tomu to zopakuji a on na mě „ingliš no – pa rusky“ . No, domluvili jsme se, nabídl nám pokoj pro tři za 60€, motorky pod kamerou u zahrádky restaurace – prý naprosto bezpečné místo. Dlouho jsme se nerozhodovali a bereme to. Pokojík je ve třetím patře, z balkonu vidíme na moře i na motorky – nakonec dobrý.
Jen se převlečeme a jdeme na zahrádku na pivo – už mají sice zavřenou kasu, ale pivo nám ještě donesou a máme prý zaplatit ráno. Chceme se ještě projít po promenádě, ale zjišťujeme, že tu nic takového není, jen v podstatě kemp a k tomu pár hotelů. Našli jsme hospůdku, kde ještě někdo byl a objednali další pití, ale i tady nás číšník hned poprosil o zaplacení, protože má už přes hodinu oficiálně zavřeno. Co naplat, přesouváme se na balkon našeho pokoje, lehce povečeříme a kolem půlnoci jdeme spát.
neděle 5.7.2015 (Lovčen, kaňon Morači, Žabljak) 220km
Snídaně na balkoně s výhledem na moře chutná výtečně, po snídani hurá do plavek a k moři. Je trochu studené, ale krásně čisté a osvěžení je to parádní. Kolem desáté vyrážíme dál. Nejprve ale vyhledáme benzinku, jsme kousek od letiště Tivat a nad hlavami nám každých pár minut prolétává přistávající letadlo. Když za nějakou dobu vyjedeme klikatou silničkou o pár set metrů výše a máme letiště jako na dlani, tak samozřejmě neletí vůbec nic…
Další soustava serpentýn a další výhledy, focení a kochání se. Kousek před Njeguši je restaurace „Nevjesta Jadrana“ s krytou terasou a nádherným výhledem na Kotorský záliv. Neodoláme a zastavujeme na kafe a protože je poledne, tak i něco malého na zub. Sedí se tu krásně, jen ta vrchní je zase nějaká divná 🙂 .
Znovu do sedel a za zhruba jeden kilometr už platíme 2€ za osobu jako poplatek za vjezd do NP Lovčen. Povinná zastávka na vyhlídce, odkud je parádní, téměř letecký výhled na celou Boku Kotorskou i bosenské hory v pozadí a poté už projíždíme místem, kde nás přede dvěma lety s Mončou zastavila sněhová bariéra. Dnes je to bez problému a vyjíždíme až k mauzoleu Petra II. Petroviće Njegoše na Jezerském vrchu (druhý nejvyšší vrchol Lovčenu).
Motorky necháváme na horním mini parkovišti a zatímco Jana zůstává u motorek, já s Kamilem se vydáváme zdolat 426 schodů k mauzoleu. Ještě, že část stoupání vede tunelem, kde je alespoň chládek. Nahoře platíme vstupné 3€, dostaneme zapůjčenu brožurku s výkladem a jdeme se podívat na místo, jehož návštěva je pro každého černohorce věcí národní cti. Teda, upřímně řečeno, jedna místnost se sochou a zlatem vykládaným stropem se nám zdá za to vstupné celkem málo. Alespoň v zadní části objevujeme průchod na vyhlídku a musíme uznat, že výhled je parádní. Při focení a couvání, abych dostal do hledáčku lepší záběr se mi podaří málem sletět z chodníku do propasti, ale vybalancoval jsem to. Kamil objevuje, že když si stoupne přímo do středu kruhové vyhlídky, tak odrazem od stěn vzniká zajímavá ozvěna. Cestou zpět v mauzoleu narazíme na odbočku, kterou máme za cestu k záchodům. Jaké bylo naše překvapení, když jsme místo WC narazili na kryptu s hrobkou Petra II. Petroviće Njegoše 🙂 . Pro jistotu jsme mauzoleum prozkoumali ze všech stran, ale žádné nové objevy už jsme neučinili, tak jsme se vydali na cestu zpět k už jistě na slunku upečené Janě. Tentokrát jsme to vzali venkovní cestou (byla tam keška) a taky to mělo něco do sebe.
Na parkovišti jsou motorky i Jana v pořádku, takže můžeme pokračovat dále. Klesáme národním parkem směrem na Cetinje a zatáčkovitou silničku s malým provozem si vyloženě užíváme.
Zato úsek Cetinje – Podgorica už je celkem únavný – pohledy, které by nás před pár dny nutili k focení už nám tak nějak zevšedněli. Většinou jedeme v koloně, protože je tu všude omezená rychlost a zase jsme dnes za těch pár desítek km dvakrát potkali policajty s radarem. Čím blíže jsme Podgorici, tím je tepleji a opět vidíme několik lesních požárů. Přímo v Podgorici je vedro už hodně nepříjemné a jsem vděčnej odklápěcí helmě s integrovanou sluneční clonou – jedu s vyklopenou helmou a spuštěnou clonou a je mi tak trochu líp. Taky jsem si poprvé pustil do helmy muziku a musím uznat, že to jako prostředek proti únavě má něco do sebe.
Prakticky hned za Podgoricou začíná kaňon Morači a tím i zase zatáčky a pěkné výhledy. Horko nás ale dost otupilo, hledáme tedy nějaké vhodné místo k zastavení ve stínu, kde bychom si chvilku orazili a najedli se. Jako na potvoru nic takového nemůžeme najít a zastavujeme na jednom z malých parkovišť u silnice. Sedáme / leháme za motorky a děláme si improvizovaný piknik. Každé třetí projíždějící auto na nás troubí a osádka se na nás směje a mává nám – asi tři motorkáři, válející se na parkovišti s hrnkem kafe v ruce, tu nejsou běžným koloritem…
No nic, je skoro půl šesté, čas pokračovat. Projíždíme kaňonem k severu až dojíždíme k Monastyru Morača – starobylému pravoslavnému klášteru. S Kamilem se přes interkom domlouváme, jestli zastavíme, nebo ne – nakonec mi to nedá a sjíždíme k němu. Parkujeme mimo oficiální parkoviště na soukromém plácku za klášterem a do areálu procházíme pootevřenou boční brankou. Nikoho to ale nevzrušuje a tak si místo i s kostelem alespoň v rychlosti prohlédneme. Jana přímo v kostele kupuje domácí med, tak aspoň něčím jsme jim přispěli…
Kousek za klášterem pak z hlavní silnice odbočujeme na zkratku směrem na Šavnik. Jedno z nejpříjemnějších překvapení letošní dovolené. Uzounká silnice s často z okolních skal popadanými kameny, takže se musí opatrně, ale má to tu zvláštní kouzlo a zase si to užíváme. Je tu liduprázdno a výhledy na kaňon pod námi jsou nádherné. Překonáváme dvě sedla a za vesnicí Boan uhýbáme na silničku ještě nižší třídy na Tušinu a Gornju Bukovicu, kde se krajina změní na úchvatně sytě zelenou planinu. V kombinaci s večerním slunkem prostě nádherná podívaná a to nepřeháním. Je vidět, že tudy moc turisti asi nejezdí – potkáváme náklaďáček naložený senem tak, že i s motorkou se vyhýbáme na knop, všichni, koho kolem silnice potkáváme, nám mávají – ať už to jsou malá děcka, nebo děda vedoucí z pastvy dvě krávy. Pod helmou mám úsměv od ucha k uchu. Právě kvůli takovým zážitkům jsem sem chtěl jet.
Do Žabljaku dojíždíme těsně před osmou a jedeme rovnou ke Sretenovi. Trošku mu sice trvá, než nás v helmách pozná, ale o to víc se s námi vítá. Volný pokoj má, sice už jen jeden, ale to nám nevadí. Než ho Alexandra pro nás připraví, necháme věci v garáži a odcházíme se zchladit do blízké restaurace. Tam mě trochu zaráží, když mi číšník tvrdí, že točený mi může donést jen malý pivo (že by neměli půllitry?), ale alespoň ho donesl rychle. Než položil ostatní nápoje objednal jsem si druhý 🙂 . Opět se opakovala situace s objednáním jen něčeho malého na zub, abychom zase nešli spát přejezení – dopadlo to objednáním pěti pokrmů, které jsme stejně zase téměř nemohli sníst. Ale odolejte fakt výbornému jídlu za pár korun…
pondělí 6.7.2015 (Durmitor, písečné pyramidy, kemp Tri Vodenice) 151km
V noci se tentokrát venku nic zvláštního nedělo, nebo nás to aspoň nikoho nevzbudilo. Snídaně proběhla už taky na první pokus a tentokrát byla i masová, takže příjemně naladěni jsme něco po deváté vyrazili cestu zpět do kempu Tri Vodenice.
Vjíždíme zase do Durmitoru, jen jedeme opačným směrem, než v pátek. A zážitek je to zase parádní – tento národní park fakt stojí za návštěvu. Tentokrát potkáváme výrazně víc stád ovcí, krav a podobně – fotíme, natáčíme a kocháme se.
Následuje sjezd k modrému Pivskému jezeru a tím pádem další dávka fotopauz. Po jedné z nich zjišťuju, že si Jana poprvé s Kamilem vyměnila místo a je za řidítkama. Kamil sice hlásí, že se bojí, ale jak je vidět z jeho ekvilibristiky, kdy se drží jen jednou rukou, ve druhé má kameru a natáčí záběry i z netradičních úhlů, tak mu to zase tak nevadí 🙂 . Podél jezera se soustavou tunelů dostáváme až k přehradní hrázi, je na ni sice zákaz vstupu, ale když se tam s Kamilem vydáme pro kešku a pár fotek, nikdo nás nevyhání.
Zbývá pár kilometru na hranice, kde dojíždíme zajímavou skupinu – italský pár a kluk s holkou z Lotyšska. Největší zajímavostí je, že Lotyška má k helmě jen nějaký lehký top a její holé ramena a záda přitahují pozornost všech protijedoucích 🙂 . Už v Bosně projíždíme zase po rekonstruované cestě kolem našeho kempu, ale nezastavujeme, protože se ještě chceme zajet podívat na písečné pyramidy. Jsou pár kilometrů od Foči a vede k nim jen offroad cesta, ale dle informací z netu je bez větších problémů sjízdná. Když jsme chtěli na albánskou SH-20, tak by toto pro nás neměl být problém.
A ani nebyl, sice pár úseků bylo dost rozbitých a hlavně tlumiče CBčka dostali ve dvou dost naloženo, ale zvládli to jak stroje, tak řidiči. Odměnou nám jsou krásné 200 let staré pískovcové útvary, které dle místní infotabule dodnes „rostou“. Dali bychom si pauzu – jsou tu sice dvě lavečky, ale bohužel ne ve stínu, a slunko pere jako šílený. Kamil ale nachází mini plácek ve svahu nad pyramidami, který sice není moc rovný, zato ve stínu a s lehkým větříkem. Je rozhodnuto, bereme propriety k pikniku a přesouváme se tam. Uděláme si poslední vlastní jídlo, kafe a nějakej čas tu relaxujeme.
Zpáteční cesta uběhla nějak rychleji, za zaznamenání stojí jen jedna příhoda – na cestě ke kempu pracuje bagr, který zpracovává krajnici silnice. Blížíme se k němu, Kamil s Janou jedou první. Čekám, že zastavíme a počkáme, až nám bagrista kývne, že můžeme projet. Kamil se blíží k bagru, bagrista kouká jen na lžíci. Kamil stále jede, bagrista stále bagruje a šup – Kamil s Janou bez zastavení projíždějí mezi bagrem a jeho pohybující se lžící… Čumím na to s hubou dokořán, ale takovej drsoň nejsem, radši zastavuju a jedu, až se na mě bagrista podívá a jsem si jist, že mě vidí. Když o kus dál projíždím kolem maníka, který tam zastavuje provoz, je na něm vidět, že ho náš průjezd bez jeho vědomí dost zarazil 🙂 .
Po chvilce dojíždíme do kempu Tri Vodenice, auto s vozíkem vidíme, takže vše je v pořádku. Hned se ptám Kamila, co znamenal ten kaskadérský kousek – prý mu Jana řekla, že má jet, tak jel. Jana ovšem tvrdí, že nic takovýho neříkala 🙂 . No, dopadlo to dobře. V kempu se zdravíme s Draganem, se kterým jsem ubytování a parkování auta s vozíkem domlouval. I když je tu znatelně víc lidí, než ve čtvrtek, tak mají i volnou chatku, takže ideál. Jako první věc ale jdeme na pivo – na jakoukoliv práci je moc horko, takže nakládání motorek na vozík odkládáme na později. Při objednávání zapomínáme kde jsme a tak nám zase přinesou malý…
Když doplníme tekutiny, hodíme na sebe plavky a jdeme se podívat dolů k řece, že bychom se vykoupali. Hodně naivní nápad. Jednak tu má Tara hodně silný proud, ve kterém by se koupat rozhodně nedalo a druhak je tak studená, že Kamil, který tam vlezl po kolena, dostal šok a má co dělat, aby vůbec vylezl ven 🙂 .
Tak nic, koupání nebude, chvilku zapadneme do chatky a když už je venku snesitelněji, jdeme nakládat motorky na vozík. Už máme zkušenosti a za půl hodiny není co řešit. K večeři jsou pečení pstruzi, což mě teda moc nenadchne, ale musím uznat, že to bylo dobré. Jana s Kamilem se definitivně rozhodli, že trávit ještě jeden den na motorce v Rakousku nemá cenu a zítra dojedou až domů. Vezmeme to ale s vozíkem přes Rakousko, kde mě s motorkou vysadí v Bruck an der Mur, abych do Wildalpen za rodinou dojel v rozumnou dobu.
úterý 7.7.2015 (Sarajevo, Bruck, Wildalpen) 736 auto +96 moto km
Vstáváme v 4:20 a před pátou už jsme připraveni k odjezdu z kempu. Chceme udělat „odjezdový“ video záběr, takže Janu pošleme dozadu za auto, my sedneme dovnitř, klapka a jedééém. A hele, nejedem – místo startování se ozve jen E-E-E-E-E. A sakra, vypadá to, že baterka je KO. Co teď, shánět v pět ráno ve spícím kempu startovací kabely? Asi ne, zkusíme to roztlačit. Takže odpřihnout naložený vozík, pod něj donést od blízkého ohniště špalek a naloženou Multiplu vytlačit z kempu k 100m vzdálenému kopečku. Z něj naštěstí na první pokus chytá, takže budeme doufat, že je to jen starou baterkou, která nevydržela 5 dní bez provozu… Zapojíme znovu vozík a teď už úspěšně natočíme i odjezdové video. Nakonec nás to zdrželo ani ne půl hodiny, to ještě jde…
Jedeme na Sarajevo, kde se chceme zastavit nakoupit něco na cestu a domů, ale ještě je všude zavřeno, takže se zastavíme jen v pekárně pro čerstvé a ještě teplé dobroty. Nákupní zastávku děláme až v Zenici, kde si troufneme i vypnout motor. Po nákupu nastartujeme bez problému, takže uklidnění můžeme pokračovat dál. Projíždíme Bosnou a Hercegovinou, před přechodem Slavonski Brod ještě chceme dotankovat. Na malé pumpě jim nejede kartovní terminál a musíme platit v Eurech, zpět nám vrací jejich Konvertibilní Marky. Ty se nám moc nehodí, takže o kousek dál je Jana u stánku všechny mění za ovoce a zmrzlinu.
Hranice mezi Bosnou a Chorvatskem překračujeme bez problému a za chvilku už svištíme po rozpálené chorvatské dálnici na Zagreb a Macelj. Horko je tak brutální, že se nám vůbec nechce z klimatizované kabiny a i oběd dáváme z vlastních zdrojů v nastartovaném autě na parkovišti.
Chorvatsko Slovinské hranice jsou jen formalitou, po několika dálničních hodinách následuje část okreskami, po kterých na Lenart a Mureck objíždíme slovinskou dálnici. Za Lenartem vidíme v kukuřičném poli auto na střeše, pro jistotu se vracíme zkontrolovat, jestli tam někdo není, ale naštěstí je to starší nehoda. Už bychom si i dali něco k snědku, ale po cestě nic vhodného nepotkáváme, takže se zastavujeme až na benzince v Mureck. Téměř trojnásobná cena jídla i pití oproti Černé Hoře, (nemluvě o Bosně) nám připomíná, že jsme se po pár set kilometrech jízdy proměnili z bohatých západních na chudé východní turisty 🙂 .
Poslední společný úsek po rakouské dálnici na Graz a Bruck an der Mur, který nás přivítal dešťovou přeháňkou. Tady sjíždíme a na parkovišti sundáváme moji motorku z vozíku. Loučím se s Janou a Kamilem, kteří pokračují k domovu, zatímco mě čeká necelých 100km do Wildalpen. Silnice je místy mokrá, takže se nedá moc bláznit, ale i tak je třeba Seebergsattel hodně zábavnej a neskutečně si užívám i zatáčkovitej úsek Mariazell – Wildalpen, kde za celých 36km nepotkám jediné auto.
Těsně po osmé stojím před penzionem, přivítání s rodinou, večeře a zasloužený spánek.
středa – pátek 8.-10.7.2015 (Wildalpen a okolí)
Následující tři dny jsme strávili relaxováním a procházkami do okolí Wildalpenu. Z moto pohledu nic k zaznamenání 🙂 .
sobota 11.7.2015 (Mariazell, Scheibbs, Melk, Krems, domů) 290km
Chci si cestu domů ještě užít, proto hned ráno hlásím, že pojedu sám a jinudy, než zbytek rodiny autem a potkáme se až odpoledne doma. První na řadě je zase známý úsek kolem řeky Salzy do Mariazell, většina cesty má již nový povrch a je to parádní svezení.
Pár slov závěrem…
Co do závěrečného zhodnocení? Bylo to super! 🙂 . Černá Hora je krásná země a i to málo, co jsme viděli z Bosny a Hercegoviny bylo fajn, včetně lidí. Obzvlášť na Durmitor a večerní jízdu horami silničkou přes Gornju Bukovicu budu dlouho vzpomínat. Škoda, že nedošlo na Albánii a Srbsko, ale alespoň máme důvod se sem podívat znovu. Osvědčila se i varianta převozu motorek na vozíku – ne, že by řízení auta s vozíkem nebylo únavné, ale mohli jsme se za volantem vystřídat, prospat se,… Prostě je to o hodně pohodlnější, obzvlášť při cestě zpět, kdy už jsou všichni unaveni. V neposlední řadě díky Janě s Kamilem za pohodovou atmosféru a Monče s Honzíkem, že to beze mě chvilku vydrželi.
Bolek
- Fotogalerie
- Video přímo na YouTube
Komentovat